Odborné články

Část praktická

Vlastní způsob práce

Možnost využití práce s podosobnostmi během vlastní terapeutické práce s klienty chápu mimo jiné jako možnost využití potenciálu, který se v dané situaci nabízí.
Co se týče způsobu práce, postupuji tak, že v případě, kdy se mi jeví situace vhodná k tomu, abychom začali pracovat s podosobnostmi, snažím se stručně vysvětlit co to podosobnosti jsou, eventuelně mechanismy jejich vzniku, existence a projevování se. Můžeme o tom s klientem mluvit, přičemž následující práce je zaměřená na odhalení, zviditelnění a uvědomění si podosobností a mechanismu jejich fungování. Toto poznání se potom stává součástí klientovi zkušenosti a v lepším případě mu umožňuje s tímto pracovat i mimo terapeutická sezení, či po skončení terapie. Podle mého názoru a zkušenosti má tento způsob nejlepší uplatnění v těch případech, kdy je klient schopen hlubší a trvalejší reflexe, postupně přebírá za svůj vývoj odpovědnost, je silně motivován a je osobně zainteresován na porozumění tomu, co se v terapeutickém procesu děje. Toto záleží jednak na typu osobnosti klienta, jednak na fázi vývoje vlastní terapie a jednak na podobě terapeutického vztahu.
Práci s podosobnostmi však chápu především jako situační možnost a v této podobě jsem ji připraven používat. Jakmile dojde v terapeutické situaci ke změně a vznikne „nová figura“, snažím se ji „následovat“ a netrvat dále na práci s podosobnostmi v případě, že to nevnímám jako funkční.
Pracovat jenom s podosobnostmi jako s hlavním nebo jediným tématem terapeutické práce považuji za vhodné spíše při workshopech či tematizovaných skupinách. Při běžné terapeutické práci, ať individuální či skupinové, považuji téma podosobností pouze za jedno z možných témat a jeho využití za užitečný situační „nástroj“. I v případě, že se téma či problematika podosobností stane tím, o co v dané terapii jde, stane se dominující figurou a opakovaným tématem, (např. jako implicitní součást objednávky) je to stále pouze jeden z možných výkladových rámců či možností využití terapeutické situace.
Jako specifický a velmi přínosný způsob práce s podosobnostmi vidím jejich využití při odhalování mechanismu projekce. Tyto podosobnosti se dají rozeznat podle toho, že klient stále na někoho nadává. Jedná se obvykle o ty části (vlastnosti, rysy...) osobnosti, které jsou u klienta odmítané, nerozvinuté (psychoanalytickým jazykem - vytěsněné či odštěpené) Tyto podosobnosti jsou „zasunuté“ nejhlouběji a není snadné „se k nim dostat“. Jsou to ty vlastnosti a charakteristiky osobnosti, které klient projikuje na druhé, neboť se s nimi sám dosud „nevypořádal“. Způsobují jedny z nejvýraznějších vnitřních konfliktů, přičemž terapie je příležitostí ke konfrontaci s nimi.

Kazuistiky

Na základě výběru ukázek některých mých terapeutických sezení a nebo jejich částí se pokusím demonstrovat vlastní způsob práce s podosobnostmi na základě situačního kontextu taerapeutické situace s několika klienty.
(Tím, že jsme pracovali s podosobnostmi právě pouze situačně a já uvádím ukázky jen některých těchto situací, ztrácí se z uvedených kazuistik určitá kontinuálnost a představa celku terapie. Někde se proto může zdát, že přicházím s podosobnostmi poněkud brzy a násilně. Pokusím se to suplovat alespoň některými postřehy a úvahami. Uvědomuji si však, že vzhledem k tomuto tématu jsem byl při terapii často „vyladěn“ především na práci s podosobnostmi a mohl jsem ji uplatňovat i tam, kde by situace mohla ještě počkat)

Klient T.
Klient T. (22 let, student) mne vyhledal z důvodu problémů v intimním životě jeho vztahu. Jeho objednávka zněla: „Proč mi působí potíž můj přístup k intimnímu styku s partnerkou? Je - li to možné, zjistit a odstranit psychickou bariéru - možnou příčinu mého sexuálního nechutenství a odporu.“ Začal ke mně jednou týdně docházet a po deseti setkání jsme náš terapeutický vztah uzavřeli s tím, že terapie byla úspěšná. Zároveň jsem na jeho žádost připustil možnost pokračování v případě potřeby i v budoucnu. (Přestože jsem dosud neměl zkušenost se sexuální problematikou klientů začal jsem s tímto klientem pracovat. Pomohlo mi v tom několik skutečností. Jednak byl klient již vyšetřen lékařem i psychiatrem, takže zbývala práce terapeutická a jednak měl již zkušenost s jinou terapií, která mu však nepřinesla „to, co by potřeboval“. Zkusili jsme tedy pracovat „gestalt terapeuticky“ a již od začátku se zdálo (i podle reakcí a zpětných vazeb klienta), že to je to, co mu momentálně pomáhá. Jeho „problém“ spočíval spíše v oblasti prožívání a uvědomování si vlastních pocitů a těla, nikoli v oblasti racionálního zpracování a náhledu. Proto se domnívám, že gestalt terapie byla v jeho případě vhodnou volbou, což potvrdila i její úspěšnost a klientova subjektivní spokojenost.)
Uvádím zde záznam jednoho celého sezení, (v rámci mé schopnosti zachycení) kde jsem se v určitou chvíli snažil uplatnit práci s podosobnostmi.
(T-  já jako terapeut, C- klient)

V pořadí páté sezení
T: Ahoj, pojď dál a posaď se.
C: Ahoj.
T: Jak se máš, co je nového?
C: Mám se dobře, protože, minulý týden jsme spolu s L.(klientova partnerka) byli a se sexem bylo všechno v pořádku.
T: To mám radost, můžeš mi o tom říci více?
C: Bylo to samo od sebe, ani jsem se nemusel příliš snažit. Myslím, že to bylo i tím, že už byla tak natěšená a nepotřebovala tolik vzrušovat.
T: Bylo to pro tebe spontánní? Vzpomínám si, jak jsi mluvil o tom, že bys byl rád spontánní.
C: Ano, myslím, že jo...Nemusel jsem se do ničeho nutit a přitom to bylo tak, jak je mi to příjemný.
T: Když to říkáš, cítím úlevu...a taky vidím, že se usmíváš. Co se děje?
C: ...Taky cítím úlevu.
T: Zkus si uvědomit, v čem byla tahle situace nová a její průběh jiný, než jindy.
(V případě, kdy v průběhu terapie dojde k nějaké změně, ať už pozitivní nebo negativní, snažím se na to obvykle upozornit. Domnívám se, že je to
důležitý moment a snažím se, aby si toho všiml i klient)
C: ...Cítil jsem se spokojený a měl jsem pocit - „jó je to tady“ Nemusel jsem se nijak přemáhat a bojovat se sebou. Šlo to hladce.
T: Co se děje teď?...Je tu ještě nějaká otázka nebo problém, na který by ses chtěl podívat? Myslím v souvislosti s touto situací.
C: Ne není, aspoň žádný necítím.
T: Co se teď děje?
C: Jenom mě nějaký červík hlodá, jestli se to taky líbilo L.?
T: Máš nějakou zprávu o tom, že se jí to nelíbilo nebo nějaký důvod k pochybnostem?
C: Ne, nemám
T: Vzpomínáš si jak jsme se minule dostali na podosobnosti?
C: Myslíš v souvislosti s Top dogem a Under dogem?
(Minulé, čtvrté sezení jsme totiž pracovali s vnitřím rozporem, který klient zažíval ve vztahu k intimitě se svojí partnerkou a tento konflikt jsme se pokoušeli přehrát na Perlsově modelu dialogu Top dog - under dog. Top dog zastával stanovisko: „Měl bys jít a mít s L. styk, tak jak to ona očekává a jak je to obvyklé. Měl bys respektovat hlavně její potřeby. Mělo by to být konvenční.“ Under dog namítal: „Ale to se mi nelíbí, kašlu na to. Nejradši bych zůstal doma. A pokud už bych chtěl strávit s L. večer, tak jen tak se jí dotýkat podle chuti, bez povinnosti, jak by se mi to líbilo a ne z nutnosti.“ Chvíli jsme přehrávali dialog mezi Top dogem a Under dogem, přičemž spíše než o výsledek dialogu, jsem se „snažil“ o zmapování a uvědomění si obou poloh a jejich sil.)
T: Ano, ale v tom kontextu to byla pouze jedna z možností jejich prosazování se a komunikace. Teď mám představu, že za tebe promluvila další podosobnost. Ještě přesně nevím jak vypadá, ale bude to možná ten červík, o kterém jsi mluvil.... Pokus se teď zavřít oči a uvědomit si tuto podosobnost... Co všechno k ní patří a jak se projevuje?...Eventuelně odkud může pocházet?
(To, zda se v tomto případě jednalo skutečně o podosobnost, nebo něco jiného jsem si nebyl jist, ale nabídl jsem metaforu podosobnosti. V tuto chvíli nebyl tento „hlas“ ještě dostatečně diferencovaný a proto jsem nepoužil metaforu Top dog a Under dog, která se mi jeví vhodnější pro přímý dialog či konflikt mezi dvěma vyhraněnými „hlasy“ či polohami.)
C: Jo, jsou to ty pochybnosti. Ty mě doprovázejí celý život. Víš, je to takovej...
T: Teď tě zkusím přerušit ... zkus si přesednout tady na tu druhou židli a mluv za toho červíka.
(přesedne si)
C: On je to spíš pořádnej červ.
T: Tak mluv za toho červa.
C:...Já musím vrtat a zpochybňovat, aby T.(klient) neměl klid.
T: Říkej to T.
C: T., jsem tady, aby sis nemyslel, že jsi dobrej, nebo že je to tak jednoduchý. Dělá mi dobře tě někdy popichovat.
T: Zkus T. říct, co po něm chceš.
C: Chci, aby jsi se pořád snažil a šel dál a proto vrtám.
T: Fajn, cítím se být přesvědčen, věřím ti. Teď si sedni zase zpátky.
(Přesedne si)
T: Tak co? ...Teď jsi se něco dozvěděl.
C: Jó, je to neuvěřitelný. Ale co s ním?
T: Já nevím. Zkus mu odpovědět, něco mu říci.
C: ...Červe, řekni mi, proč vlastně... Nějak to nejde.
T: To vidím - červ byl daleko přesvědčivější. Zkus na něm také něco ocenit, zkus najít nějaké kvality. Třeba je na něco dobrý?
C: ...Nenechá mě usnout na vavřínech a ta nespokojenost je daní za to, abych se mohl vyvíjet...
T: ...Co pro tebe znamená, že tě nenechá usnout na vavřínech?
C: Obvykle jsem línej a spokojím se s tím, co mám, nebo co nějak funguje a nesnažím se už dál ... no a ten červ, ty pochybnosti mě zase nenechají jen tak ležet.
T: ...Aha, takže je taky k něčemu dobrý a není nutné ho jenom odmítat?
C: Jasně a když zas přijdou pochybnosti, tak vím co to je.
T: Ano a můžeš s tím červem komunikovat. Dokonce mám takovou představu, že může být dobře, když ti bude červ velet, abys šel dál. Napřed bylo důležité vyslyšet a splnit svoje potřeby, např. nedělat před sexem rituály, které nemáš rád a do ničeho se nenutit. A dalším krokem může být časem to, že si budeš víc všímat Lenčiných potřeb. Ale nezapomínej zároveň na sebe. Červ není ten jediný, koho bys měl poslouchat...Mám z toho radost a cítím úlevu. Co se děje s tebou?
(Nejsem si jistý, zda jsem se v této situaci nepřiblížil více k interpretaci.)
C: Taky cítím úlevu a hodně si toho dneska odnáším.
T: Můžeš mi říci, co si dnes odnášíš?
C:...Kromě dobrého pocitu ještě to, že mohu důvěřovat svým pocitům...nemusím dělat něco co se mi nechce...Až na toho červa. Ale teď trochu rozumím i tomu, proč tam je...
T: ...Chceš ještě něco říci?
C: ...Myslím že ne.
T: ...Takže můžeme pro dnešek skončit?
C: Určitě. Díky.

Klient O.

Klient O. (34 let) ke mně začal chodit z důvodů touhy „pracovat na sobě“ a zakusit na sobě způsob gestalt terapie. Způsob práce s ním jsem vnímal spíše jako cestu osobního rozvoje, než terapii symptomů. To také odpovídalo jeho požadavkům a objednávce, která zněla: „Jít tak daleko, kam až mě se nechce.“ (Takto podaná objednávka zní poněkud mnohoznačně a pravděpodobně bych nevěděl co po mně vlastně chce, ale vzhledem k tomu, že jsme spolu mluvili o tom, co to pro něho znamená, přijal jsem objednávku i v této podobě. Zhruba měla objednávka znamenat - pracovat i s těmi situacemi a pocity, které jsou nepříjemné a vyvolávají u něho tendenci utíkat od nich. V terapeutické situaci by si je však rád v rámci osobního růstu a sebepoznání prošel.) Docházel ke mně jednou týdně, přičemž jsme se sešli celkem třináctkrát. Při posledním sezení jsme se rozcházeli s tím, že jeho objednávka byla více než naplněna a že je dostatečně inspirován pro vlastní práci na sobě. V případě potřeby a mých možností se na mě může ještě někdy obrátit.
(Práce s klientem O. pro mne byla velice příjemná, neboť byl k práci na sobě vysoce motivován a nejednalo se o terapii symptomů. Později jsem naši práci charakterizoval spíše jako provázení na cestě osobního rozvoje. Přesto jsem se tímto způsobem práce mnohé naučil a zažil jsem novou dimenzi terapeutického vztahu i způsobu práce v rámci gestalt „terapie“.)
Uvádím zde záznam tří sezení, kdy jsem využil práci s podosobnostmi.
(T - já jako terapeut, C - klient)

V pořadí osmé sezení.
T: Ahoj, pojď dál...Posaď se.
C: Ahoj, díky.
T: Tak s čím přicházíš dnes.
C: Mám problémy s jedním doktorem, s kterým teď musím být občas ve službě. (podrážděně) Chová se hrubě...nadává sprostě...
T: Co cítíš, když teď o tom mluvíš?
C. ... Napětí.
T: Abychom ho tu lépe viděli, zkus si teď přesednout tady na tu židli a mluv za toho doktora. Jak to říkal?
C: (zvýšeným hlasem) Všichni si tu dělají co chtějí, je tu bordel...Stejně jsou to hajzlové a vy se s nima mažete. Je třeba je držet na uzdě.!
T: Bezva. Teď se vrať na svou židli a řekni mu něco, co chceš.
C: ...Proč jseš tak hrubej?
T: Řekni mu to přímo - co cítíš!
C: ...Měl bys...
T: Né, řekni mu to přímo!
C: ...Jseš sprosťák. Obyčejnej sprosťák. Hulvát jseš!
T: Výborně. Co se děje?
C: Cítím úlevu, že jsem mu to řekl...
T: Teď zkusíme takový experiment...sedni si na druhou židli... Buď teď tím doktorem a řekni, proč to děláš?
C: ...Protože mám strach. Bojím se a tak straším...
T: Co se děje? Vidím, že jsi zvážněl.
C: Cítím lítost...
T: Vrať se na svoje místo...Vzpomínáš si jak jsme mluvili o podosobnostech? Teď mě tak napadá: „A co tvůj strach?“ Mám teď dokonce takovou představu, že nejlépe bychom se k tomu dostali, kdybychom se setkali s tvým vlastním strachem. I když ti to teď možná bude znít divně, zkus na chvilku připustit, že i ty máš možná svého vnitřního „doktora“, neboli někoho, kdo ze strachu někdy straší ostatní. Uvidíme jak to půjde. Je to možné?
(V této situaci mě napadlo zkusit využít práci s podosobností v odhalování eventuelní projekce. Neměl jsem jistotu, zda se odpovídající podosobnost objeví, ale zkusil jsem to formou nabídky.)
C: Ano... Připouštím to.
T: Fajn. Zkus si teď zavřít oči a představit si pro tuto podosobnost nějaký symbol, něco, co je pro ní typické.
C: ...Nějaké brnění...ježek! Schovává se a vyndavá bodliny.
T:  Měj teď ty bodliny, buď tím ježkem a schovávej se.(choulí se do sebe) Jaké to je?
C: ...Je to nepříjemný. Mám strach.
T: A jak ty zakoušíš tuto podosobnost?
C: No právě když mám strach a nevím si rady...Ale většinou než řeknu něco sprostýho tak si to uvědomím a neřeknu nic.
T: ...A co to je, co způsobí, že si to uvědomíš a včas zabrzdíš?...Možná nějaká další podosobnost?
C: ...Hmm...Moudrý vousatý stařec.
(V tuto chvíli by mohlo být zajímavé dál pracovat s podosobností moudrého starce, byl jsem však zaujat klidem, který jsem viděl na klientově tváři a zůstal jsem u toho)
T: Co se děje?
C: Jsem klidný, cítím úlevu ... Nemůžu tomu věřit, že je to tak snadné?
T: ... A co vlastně?
C: To jak to asi funguje.
T: A co se tedy vlastně událo za tu celou dobu?
C: ...Poznal jsem proč to dělá a že ten strach, který já mám když nadává, má i on když nadává. A že i ve mně je ten kopající člověk, akorát, že ho zkoriguju.
T: ...Co se teď děje?
C: Cítím klid...
T: Já cítím radost a jsem taky klidný. Můžeme pro dnešek skončit?
C: Ano, můžeme. Děkuju.
T: Děkuju.

V pořadí deváté sezení
T: Ahoj. Posaď se.
C: Ahoj, musím ti říct, že jak jsme minule pracovali s mým problémem s tím doktorem, tak se to moc hodilo. Teď jsme spolu sloužili asi čtyřikrát a byl úplně nesnesitelnej. Křičel, nadával... Dozvěděl se, že má přehozený služby v práci, s čímž nepočítal a to ho rozzuřilo. Hodil dokonce židlí (smích). I můj kolega ho musel krotit. Normálně bych měl z toho špatnej pocit, ale teď jsem byl klidný. Uvědomoval jsem si, že cítím spíše lítost a dokonce jsem mu i řekl, že je sprostej a že my za tu situaci nemůžeme. Nenechal jsem si ten nepříjemnej pocit v sobě.
T: A co cítíš teď?
C: Klid, spokojenost...
T: Já cítím radost... Co to teď pro tebe znamená to co si popisoval? V čem je změna?
C: Nemusím takhle sedět a mít strach něco říci. Prostě to řeknu.
T: Jak je to takhle sedět? Předveď to.
C: Takhle (předvádí to)
T: A jak se přitom cítíš?
C: Provinile, nepříjemně.
T: Kdyby to měla být nějaká podosobnost, jak bys jí nazval? Co je pro ní typické?
C: ...Cítím se nejistý...Nejistota...Ano, je to asi nejistota.
T: Zůstaň chvíli s ní... Kdy se objevuje? V jakých situacích?
C: ...Třeba když mluvím s naší ředitelkou. Všechno je jako v pohodě, ale cítím se takhle...Ona mluví, nebo jde jenom kolem a už to cítím. Podle mne je nejistá...
T: Teď ti do toho skočím...Zkus říci : „Já cítím nejistotu.“
C: ...Já cítím nejistotu... Ano to sedí. Ona začne třeba: „A nemohl byste?...“
T: Bezva, ale zkus si přesednout sem a mluv za ní.
C: ...A nemohl byste pane K., když vám to tak jde, nám příště vymalovat ještě tuhle místnost, kdyby to šlo?
T: Co ti vlastně říká?
(Chtěl jsem klienta upozornit na neverbální signál, který jsem v jeho slovech slyšel, ale nechtěl jsem mu to říci přímo, aby si to ověřil sám. Nyní zpětně vidím, že jsem mohl také pouze vyjádřit svůj pocit.)
C: Maže mi med kolem huby.
T: Aha...?
C: ...Něco po mně chce...
T: Teď mám fantazii, že tě vlastně oceňuje...
C: ...To je asi pravda.
T: ...Zkus jít ještě za to, za tu výpověď...
(Tímto jsem měl na mysli, aby si klient zkusil uvědomit jaký „signál“, jaký vzkaz je v pozadí jejich komunikace a nezůstal pouze u verbální výpovědi.)
C: ...Teď nevím.
T: Tak si zase sedni na svoje místo a uvědom si, co cítíš.
C: Cítím se divně... Bojím se, že to udělám, že nebudu mít sílu jí odmítnout...
T: ...A co ona s tebou dělá?
C: ...Někam mě tlačí, je manipulativní - manipuluje se mnou! ...No jo, vždyť ona se mnou manipuluje...a já to neviděl. To není možný.(údiv a potom smích)
T: ...Co se děje? Slyšel jsem smích a teď vidím, že máš vážnější obličej. Vidím, že máš přivřenější víčka...
C: Cítím zase tu nejistotu... Nevím jak jí to dát najevo.
T: Tak to zkus. Přesedni si zase na svojí židli a řekni jí něco.
C: ...Vy se mnou manipulujete...
T: Co se děje?
C: Je to lepší, když jsem to řekl. Ale to jí asi říci nemůžu.
T: To máš asi pravdu. Ale zkus zareagovat nějak na ty řeči o vymalování
C: ...Víte, já bych vám asi příště nemohl...(nejistě)
T: Ajaj. Nějak to nejde...
C: Jo...
T: ...Zatím tam slyším „asi“...Mám fantazii, že kdyby se hodně snažila, tak tě přesvědčí...
C: Příště už vám malovat nebudu, je to pro mne příliš namáhavé...
T: Tečka!...Dobrý, teď jsem o tom přesvědčen. Slyšel jsem, že už jí malovat nebudeš...Je to jasný. Fajn ...Co se teď děje?
C: Napadá mě, že já možná taky takhle manipuluju a vůbec to nevím.
T: To je důležitý objev. Kdyby to byla další podosobnost, jak bys jí eventuálně nazval?
C: ...Asi manipulace, nebo spíš manipulátor?
T: Dobře...A jak se projevuje, když manipuluje?
C: No, třeba chválí, mluví, opakuje...
T: Ano takhle ty přece občas manipuluješ i se mnou...Tak teď mám objev i já. Pořád jsem nevěděl, proč si dávám jednu nohu přes druhou když mluvíš, přestože se s tebou cítím jinak dobře. To je možná ono...
(V tuto chvíli jsem sklouznul spíše k interpretaci, přičemž jsem měl pocit skutečného objevu. Do té doby jsem cítil pouze neurčitý pocit, že se potřebuji něčemu bránit, ale nerozuměl jsem tomu, protože jsem se s klientem O. jinak cítil velmi dobře a uvolněně. Můj pocit byl pro mě tak nezřetelný, že jsem na něj do této doby neupozornil.)
C: Mě to taky přišlo divný...To je zase překvapení... Ale co s tím mám dělat?
T: Já nevím...Teď máš poznání a možná i uvědomění... To je dost.
C: Ano, protože teď vždycky když...to máš pravdu...
T: Slyšíš? Zase slova. Zase mě chceš oceňovat... Zkus s tím chvíli zůstat... Co se teď děje?
C: Cítím klid, úlevu... Tohle je asi můj největší objev tady u tebe v terapii.
T: Pro mě to byl dnes taky objev...Vidím, že čas už nám vypršel. Můžeme pro dnešek končit?
C: Rozhodně. Díky.
T: Já děkuju.

Dvanácté sezení
T: ...Vzpomínám si, že jsi se při minulém sezení zmínil o tom, že jsme se několikrát dotkli něčeho hlubokého a to bylo dobré. Ale poslední dobou jsme na povrchnější úrovni. Řekl jsi to tak?
K: Ano tak nějak jsem to i myslel.
T: Chci ti říci, že jsem na to nezapomněl... Přišel jsi potom s problémem a už jsme se k tomu nestihli dostat. Teď to znovu připomínám a nabízím ti, jestli chceš k tomu něco dodat, podívat se na to, nebo s tím pracovat?
(Tímto jsem reagoval na konec minulého sezení, kdy již nebyl čas, abychom se tím dál zabývali. Ale protože jsem to považoval za důležité, přinesl jsem to znovu do tohoto sezení a nabídl ke zpracování.)
K: ...Ano. Mám pocit, že ty věci, které řešíme, vycházejí z něčeho společného, co je hlubší.
T: ...Slyším dobře, že máš nějakou hypotézu co to je?
K: ...Něco jako nejistota... nebo nervozita před někým. Například to, že když mám dělat nějakou práci před někým kdo mne kontroluje, mám trému, ...strach, jsem nervózní, nemohu se na to soustředit a když něco řeknu, tak je to blbost...A to se mi opakuje v různých situacích...
T: Teď mám fantazii, že vlastně reaguješ na svojí minulou poznámku a současně přinášíš téma a že když začneme pracovat, budeme pracovat s obojím...
K: Tak jsem to myslel.
T: Fajn. Vzpomínáš si jak jsme pracovali s podosobnostmi? ...Napadá mě, že by to v tuto chvíli bylo nejlepší a mohlo by nám to ukázat, co je za tím. Zkus zavřít oči a uvědom si dech. Teď si zkus představit nějakou poslední situaci, kdy tě někdo kontroloval... Dej si čas... Zkus si uvědomit, jaké to bylo.
K: ...Už to mám.
T: Dobře, tak s tím zkus chvíli zůstat... Jaké to je?... Co cítíš?...
K: Cítím nervozitu a strach,...taky bezmocnost. Cítím se jako malej kluk...
T: Zkus si představit toho malého kluka...nech ho v představě pomalu mládnout, až se to zastaví. Dej si čas...
K: Už to asi mám...
T: Kolik je mu asi let?
K: Asi tři, čtyři roky. Vidím to docela jasně... není to víc, protože v pozdějších letech už to všechno bylo. Myslím ten pocit nejistoty nebo bezmocnosti.
T: Buď teď tím malým klukem...Co se děje?
K: ...Sedím v postýlce a vidím, jak se rodiče hádají. Křičím, snažím se vylézt a jít k nim. Ale táta mě zase zvedne a dá mě do té postýlky...
T: ...Co chceš udělat?
K: ...Hmm... Jít k nim, aby se nehádali...
T: Zkus jim to říci.
K. ...Nehádejte se (tiše)
T: Zkus to říci prosím tě ještě jednou, skoro jsem tě neslyšel.
K: Nehádejte se...
T: A ještě jednou nahlas. Musí tě slyšet.
K: Nehádejte se, přestaňte se hádat. Už dost !
T: A co se děje?
K: ...Mám strach.
T: Tak jim to řekni.
K: ...Mám strach, když se hádáte.
T: Co se děje teď?
K: Cítím klid, je to lepší...
T: Myslíš, že tě slyšeli?...
K: ... Myslím, že ano...
T: Co se vlastně stalo?
K: ...Řekl jsem jim, aby se nehádali.
T: Mám fantazii, že jsi teď udělal něco, co jsi jako malý kluk udělat nemohl...
K: Jo.
T: Co se děje?
K: Je to dobrý, cítím uvolnění...
T: Já cítím radost. Mám představu, že jsi v sobě našel svou podosobnost dítěte... Jak bys tuto podosobnost nazval?
K: ...Třeba Malý O.
T: Dobře...Posadíme ho tady na gauč. Souhlasíš?
K: ...Ano...Mám ale strach, že se Malý O. může začít kdykoli bát...
T: Zkus si sednout tady k němu na gauč.
K: (přesedne si )
T: A zkus mu něco říci.
K: ...Ahoj... (pohladí ho po zádech)
T: ...Zkus mu říci svou obavu.
K: Bojím se, že když mě bude někdo kontrolovat, tak že se budu zase bát a cítit nejistotu... Bojím se, že se budeš bát...
T: ...Co se děje?
K: Kouká se na mne...
T: A o se děje s tebou?
K: ...Jsem klidný, vlastně žádný strach necítím.
T: (V tuto chvíli jsem cítil údiv) Cítím údiv...Co se změnilo?
K: Vidím, že Malý O. je vlastně můj spojenec...upozorňuje mě na nebezpečí... A já už potom mohu reagovat...
T: Teď mám fantazii, že už nejsi bezmocný... Co se děje?
K: ...Mám radost.
T: Chceš ještě něco dodat?
K: ...Myslím si, že když mě teď bude někdo kontrolovat, budu na to buď reagovat a řeknu mu jaké to pro mne je a nebo budu aspoň vědět, že se to bojí Malý O. ...Je fajn, že nemusím být bezmocný.
T: Hmm... Mám představu, že se to právě nějak uzavřelo...Je pro tebe v pořádku skončit?
K: Ano.
T: ...Můžeš ještě říci, co teď cítíš?
K: ...Klid.
T: Já cítím taky klid a trochu únavu... Tak pro dnešek končíme...

Klientka H.

Klientka H. (32 let) ke mně začala chodit spolu se svým manželem,  klientem O. Původně se mi ozvali s tím, že by chtěli chodit ke mně na terapii spolu. Protože však nemám zkušenosti s párovou terapií a protože se ani nejednalo o problém v jejich vztahu, navrhl jsem, aby chodili každý zvlášť. Nakonec se to ukázalo dobrým řešením. Klientka H. ke mně docházela až na výjimky jednou týdně. Její objednávka zněla: „Naučit se pracovat se svou energií - převážně v situacích stresových (pro mě).“ Po osmi sezeních jsme náš terapeutický vztah ukončili, s tím, že nemá žádné další požadavky a protože se nacházela v šestém měsíci těhotenství, shodli jsme se na tom, že pro ni bude teď důležitější mít pro sebe klid. Práci s ní jsem chápal (podobně jako s klientem O.) jako podporu osobního rozvoje, spíše než terapii.
(Práce s klientkou H. měla podobně jako s klientem O. podobu spíše podpory a vedení v rámci „osobního růstu“.)
Uvádím zde kratší ukázku úvodního sezení, kdy jsem se na základě situace též zmínil o podosobnostech. (Ukázka není úplná, nepodařilo se mi zaznamenat vše).
(T - já jako terapeut, C - klientka)

Úvodní sezení
(Nejprve jsme hovořili o klientčiných očekáváních a o tom, zda a v jaké míře je mohu jako terapeut splnit. Vytvořili jsme objednávku. Mluvili jsme o ostatních „provozních věcech“ týkajících se vlastní terapie atd. Potom jsme začali pracovat.)
T:.. S čím chceš začít pracovat?
C: ...Právě s tou energií...
T: Tak si pohodlně sedni, ...uvědom si polohu svého těla, ...dech, ...zavři oči...co se děje?
C: ...Hromadí se mi energie v hlavě... Můžu si sednout ještě pohodlněji. To znám, cítím tu energii v sobě zablokovanou. Cítím, že jedna část těla - levá (i strana obličeje) je stará, padá na levou stranu, je jako stará bába. Pravá je pevná a mladá.
T: ...V této terapii občas pracujeme s něčím, co nazýváme Podosobnosti. Je to taková představa, snad metafora, že v různých situacích a rolích se v nás uplatňují naše vnitřní podosobnosti. Typická je např. podosobnost dítěte. Podosobností však může být celá řada a každý z nás má své specifické podosobnosti. Teď, jak si začala mluvit o těch dvou stranách a o té mladosti a staré bábě, napadlo mě, že by se mohlo jednat právě o tvoje podosobnosti. Sice to zatím ještě nevíme, ale pokusme se to zatím vzít jako takové podobenství, uvidíme co se z toho objeví. V každém případě nám to pomůže v orientaci. Zkus tedy teď mluvit za tu levou stranu, neboli za tu starou bábu.
(Možná teď zpětně vidím, že začínat první sezení prací s podosobnostmi je předčasné. V tuto chvíli jsem je však použil spíše pro rozlišení vnitřních hlasů, či polarit.)
C: Já levá strana...(...)
T: Teď zkus mluvit za tu pravou stranu, za tu mladou.
C: Já pravá strana...(...)
T: Co ti chtějí obě říci?
C: ...Že je pro ně problém se setkat.
T: ...A jak by se mohli setkat?
C: ...Kdyby byl nějaký most.
T: Fajn. Zkus si ten most představit. Dej si čas...
C: ...Jsou to spíše padací dvířka, jakoby pro zvířata.
T: Zkus teď mluvit za ta dvířka.
C: ...Jsem dvířka...někdy propouštím na druhou stranu a někdy ne.
T: Jak můžeš ovlivnit, aby dvířka pouštěli na druhou stranu pořád?
C: Kdyby se namazala...
T: Co to znamená?
C: Musím o sebe více pečovat. I preventivně, nejen až ve stresu.
T: Je ti to poselství srozumitelné?
C: Ano.
T: Máš tedy pocit, že si něco odnášíš?
C: Ano, i když mnohé mi asi ještě dojde.
T: Čas nám pomalu vypršel a já mám představu, že i toto naše sezení se pomalu uzavřelo. Pro teď ani necítím jako důležité nějak dál ověřovat ty dvě podosobnosti. Pokud s nimi bude třeba nějak pracovat, tak se s nimi ještě setkáme. Je pro tebe možné skončit?
C: Určitě. Děkuji.
T: Taky děkuji.

Klient R.

Klient R. (30 let) se ke mně dostal na doporučení jednoho našeho společného známého. Jeho motivací bylo zakusit psychoterapii a zvláště gestalt terapii, o které něco slyšel a četl. Zároveň připustil, že by rád pracoval na zlepšení své komunikativnosti a na svém hlubším sebepoznání. To bylo zároveň jeho objednávkou. Pracovali jsme spolu na tom co právě „přinesl do terapie“. Docházel ke mně jednou týdně a absolvovali jsme spolu celkem osm sezení. Potom jsme na základě společné dohody terapii ukončili. Uvádím zde podrobnější ukázku šestého sezení, kdy jsem využil práci s modelem podosobností.

Šesté sezení
(T - já jako terapeut, C - klient)
T: Ahoj, pojď dál.
C: Ahoj.
T: Posaď se...
(Obvykle nechávám klientovi prostor, aby mohl říci co potřebuje a zároveň aby nezaniklo to, s čím klient přichází - pocity, nálada. Z hlediska teorie pole to odpovídá fázi, kdy dochází k jeho formování a organizaci na základě situačního kontextu. Ve chvíli, kdy začínám s klientem vstupovat do kontaktu, stáváme se oba součástí tohoto pole. Snažím se proto nechávat dostatek prostoru pro „přirozenou organizaci pole“ a pro zvýraznění toho s čím klient přichází...)
C: (nedočkavě) Tak si představ, že mi z té Ameriky odpověděli...Poslali mi celé informační brožurky a taky dotazník, takže teď musím sehnat ještě doporučující dopisy a uvidíme. Možná mě vezmou...
(V tuto chvíli se stal figurou klientův problém s odjezdem do ciziny-klient reagoval na událost, kdy mu odpověděli z amerického campu, kam chtěl na půl roku odjet vydělat si nějaké peníze a zlepšit se v angličtině. Vlastně jsme navazovali na něco, o čem jsme mluvili již minule. Tuto figuru „přinesl“ klient vlastně již z domova. Z hlediska teorie kontaktu se jednalo o počáteční fázi - „předkontakt“/fore contact.)
T: ...Takže máš co jsi chtěl?
(Klient hovořil o té události nadšeně, touto otázkou jsem chtěl ověřit, zda je skutečně spokojen s tím co se děje...)
C: Jo. Cítím se docela dobře...Je zvláštní, že když jsem se dozvěděl, že ten dopis přišel, trochu jsem se přeci jenom lekl, ale zároveň jsem měl takový zvláštní pocit lechtání tady.(ukáže na prsa)
T: Zkus u toho zůstat. Jaké to bylo?
(Touto připomínkou jsem se snažil zaměřit klientovu pozornost na právě prožívané tělesné pocity.)
C: Bylo to příjemné... taková výzva. Ano cítil jsem výzvu.
T: Vidím, že jsi hodně v pohybu a cítím dostatek energie...Chceš s tím co mi teď přinášíš dnes pracovat, nebo mi to jenom oznamuješ?
(Tuto otázku jsem položil, abych ověřil, zda to, o čem klient mluví je to, s čím chce pracovat jako s dnešním tématem. V situacích, kdy si nejsem jistý, zda klient „nemá“ něco „důležitějšího“, s čím by chtěl pracovat, zda to o čem mluvíme není pouze sdělení informace ověřuji tím, že se ho na to otevřeně zeptám.)
C: ...Ano chtěl bych si přeci jenom ověřit, zda chci jet. Sice myslím že ano, ale nejsem si jist... Kromě toho bych se chtěl ještě někdy podívat na tu situaci s mámou a ještě ověřit něco ohledně práce... Ale to teď počká. Nejvíc chci ověřit teď tu Ameriku.
(Měli jsme se sejít už jenom třikrát, proto hovořil o tom, s čím chce ještě pracovat. „Ověření“ bylo něco, s čím jsme často pracovali. Většinou přicházel s určitou otázkou, problémem či představou a v terapeutické situaci se snažil tyto „věci“ ověřit. Několikrát přišel s něčím, co považoval za „to“, co skutečně chce a nebo si myslí a při dalším „zkoumání“ a terapeutické práci zjistil, že to je vlastně jinak. To, ho ze začátku natolik překvapilo a získalo jeho zájem o terapii, že se snažil svoje představy ve spojení s pocity tímto způsobem „ověřovat“.
Co se týká procesu vzniku „potřeby“/ figury v procesu motivace, byla v tomto případě novou potřebou právě „potřeba ověřit“ „zda jet, nebo nejet“ do Ameriky.Tato figura byla vlastně „upřesněním“, či „znovuorganizováním“ předchozí figury, kterou klient „přinesl z domova“ v podobě „zabývání se“ celou otázkou jeho eventuelního odjezdu. Při širším pohledu mohlo dojít ke vzniku figury na základě potřeby již v době, kdy klient začal prvně pomýšlet na to, že by někam odjel a napsal první dopis do Ameriky.
Co se týče teorie kontaktu, chápal bych tuto fázi jako „kontaktování“.)
T: Máš nějakou představu jak bys to chtěl ověřit ?
(Když klient přichází s nějakou otázkou či problémem, snažím se mu dát nejprve prostor pro jeho vlastní hypotézy, nápady a návrhy. Teprve potom přicházím s nějakou technikou, či experimentem jako např. židle, podosobnosti...)
C: ...Mám dobrou zkušenost se židlemi...
(V průběhu terapie jsme několikrát využili práci se židlemi, ať už to bylo v rámci práce s podosobnostmi a nebo při přehrávce konfliktu, postav, hlasů apod.)
T: ...Cítím důvěru... a mám fantazii, že víš jak na to... Udělej si to jak potřebuješ...
(Domníval jsem se, že v tuto chvíli je klient připraven pracovat, proto jsem „na něm nechal“ zorganizování experimentu.)
C: ...Tady sedím já a tady je prázdná židle...
T: A kdo bude zastávat co ?
C: ...Tady sedím za „výzvu“, za „odjet“, za „odvahu“...A tady naproti potom bude „strach“, „zůstat“, „nikam nejet“, „pochybnosti“...
T: ...Vidím, že si to organizuješ sám... Dej si čas, až „v tom“ skutečně budeš...
C: (klient začal mluvit za první polaritu - za to, „aby jel“) „...Já to vidím jednoznačně, že teď je příležitost jet... Já bych jel. Chodíš kolem toho už delší dobu, teď je příležitost, tak to využij. Stejně na to pořád myslíš, tak se ti možná uleví...“ (pauza)
T: ...Je to všechno, co chceš jako „odvaha“ říci ?
C: ...Myslím že ano.
T: ...A slyšel tě „strach“ na druhé židli ?
(Když začal klient mluvit jako první polarita, viděl jsem, že je to spíše monolog. Druhá polarita, které to v rámci „dialogu“ říkal „v poli“ přítomná nebyla. Kontakt s ní jsem neviděl. Proto jsem se na to klienta zeptal...)
C: ...Tu poslední větu už ano. Napřed jsem byl víc uvnitř...to je pravda.
T: ...Tyto přehrávky mají význam právě v tom setkání dvou polarit či hlasů. Ty hlasy spolu nemusí souhlasit a nemusí se shodnout, alespoň ne hned. Dokud si však vede každá svou, tak se vůbec neslyší a k žádné konfrontaci nedojde. Neříkám to abych tě poučil jak to máš říkat, ale abych na to upozornil. Říkej to jak chceš... Nakonec jsi chtěl ověřit co vlastně chceš...
(Cítil jsem potřebu toto klientovi říci. Občas, když mám „pocit“, že to je vhodné, mluvím velmi jednoduše i o „principech“ terapie, podstatě experimentů nebo teorii. Někdy to pomůže klientovi v porozumění a v přijetí té které techniky. V případě tohoto klienta jsem s tím měl dobrou zkušenost...)
C: ...Vím o čem mluvíš... ale teď už se slyšeli...(pauza) Je to vlastně pohodlnější, když se nemusí potkat...
(Cítil jsem se po těchto jeho slovech lehčeji a cítil jsem náš lepší kontakt s ním v kontaktu.)
T: ...Jsem rád, že to říkáš...Cítím se teď s tebou líp v kontaktu...
Tak si přesedni na druhou židli a mluv za toho druhého. Za tu „obavu“, „strach“, „nejet“... Ale dej si čas.

C: (klient si přesedl, ale nevypadal spokojeně, jako by něco hledal...) ...Potřeboval bych nějakou nižší židli...sedím moc vysoko.
T: Tak si ji vyměň. Vezmi si třeba tu stoličku.
C: (posadí se) Ano, to je ono...
„Ale vždyť je to úplně zbytečný, abys někam jezdil. Vždyť nemusíš. Můžeš zůstat doma a mít klid. Vždyť se ti tam ani nechce. Kromě toho cítím stažené břicho...“
T: Zkus s tím chvíli zůstat...Co se děje s břichem?
(Pokud klient hovoří o nějakém intenzivním pocitu, snažím se ho na to ještě více upozornit a „nechat ho“ s tímto pocitem.)
C: Nevím, cítím ho stažené...
T: Dobře, tak s tím ještě zůstaň... Co se děje ?
C: ...Mám strach...
T: ...Jo...já teď cítím taky stažené břicho...(pauza)
T: ...Teď se vrať na druhou židli...(klient si přesedne)... Co na to „odvaha“?
C: (dlouhá pauza)... Teď nevím...nějak se to ztratilo...
(Z pohledu gestalt teorie došlo pravděpodobně k „ustoupení“ figury do pozadí. Figura, kterou byl přehrávaný dialog mezi polaritami, jako výraz vnitřního dilematu klienta ztratila svou výraznost a „splynula“ s pozadím, kterým byly doprovodné pocity, zmatek a nerozhodnost.)
T: ... Mám fantazii, že obě polarity teď splynuly.
(Protože jsem o tom přemýšlel, „nabídl“ jsem klientovi svou „fantazii“)
C: ...Hmm. To je asi pravda...To dilema je zase uvnitř mne a je to takový nezřetelný...
T: Co se děje ?
C: Mám v tom nějaký zmatek... Asi bych potřeboval pomoc...
T: Asi?
(Zopakoval jsem klientovi slovo, které užil a které jsem považoval za významné, aby ho slyšel)
C.  Potřeboval bych od tebe pomoc...
T: ...Aha?...Máš nějakou představu jaká by ta pomoc měla být?
(Dal jsem „přednost“ klientovu očekávání a eventuelní představě o tom, co vlastně potřebuje.)
C: ...No, asi to zkusit jinak... Ale nevím jak?
T: ...Hmm...mám takový návrh. Aby byly ty polarity jasnější, zkusíme práci s podosobnostmi... Už jsme s nimi pracovali... Souhlasíš?
(Protože jsem se domníval, že by v tuto chvíli bylo možné využít práci s podosobnostmi, navrhl jsem to klientovi. Doufal jsem, ze by to mohlo přinést nový pohled na jeho „dilema“ a novou možnost „přehrávky“.)
C: ...Ano.
T: Jaká podosobnost by byla ta předchozí „první polarita“- odvaha, jet atd.? ...Zkus si vybavit někoho konkrétního koho znáš, kdo by se podle tebe na to hodil. Kdo to pro tebe nejlépe reprezentuje...?
(V tomto případě jsem použil jiné instrukce pro práci s podosobnostmi. Místo abych navrhl klientovi, aby hledal pro své podosobnosti nějaké označení, nějaké jméno, které by je charakterizovalo a zároveň pomohlo charakterizovat jejich vlastnosti, navrhl jsem hledat někoho, nějakou konkrétní osobu, kterou klient zná a která nejvíce odpovídá té konkrétní polaritě, hlasu. Tuto „variantu“ jsem zažil v rámci supervize a v této situaci mi připadala jako vhodná. Domnívám se, že oproti původnímu pojetí, instrukci má tato výhodu v lepší názornosti, v možnosti odhlédnout od sebe dočasnou identifikací s jinou osobou, která tyto kvality dobře reprezentuje. Pro situaci přehrávky je to vhodně „konkrétní“.)
C: (pauza)...No vždycky byl pro mne vzorem odvahy ...zvláště když jsem ještě lezl... polský horolezec Wojtek Kurtyka. Lezl hodně sám a to nejtěžší cesty v horách. Je fakt dobrej...
T: Tak zkus mluvit za něj. Co on by na to řekl, kdyby byl na tvém místě? Jak by se na to díval... na tu tvojí cestu? Zkus si sednout, jak by asi seděl on. Dej si čas, než se „do toho dostaneš“...
(Čím lépe se klient identifikuje s vybranou postavou, tím více se mu podaří uvědomit si tuto podosobnost reprezentující polaritu. Proto jsem se ho snažil „navádět“ k „prožití“ si této postavy.)
C: (hledá polohu a potom začne mluvit) „...Proč váháš? Vždyť jsi to chtěl... I kdyby nic, tak je to dobrá zkušenost a vždycky se hodí. Prostě jeď a nepřemýšlej o tom.
T: Je to ono?
(Chtěl jsem tímto ověřit, zda volba podosobnosti i jejího projevu odpovídá klientově pocitům a situaci.)
C: ...Jo, tak by to řekl... Je to lepší s těmi podosobnostmi. Je to víc vyhraněné.
T: ...A co tam Wojtka tak láká, že chce jet? Zrovna tam? Wojtka, horolezce? 
(Pro větší „jasnost“ jsem se snažil upozornit na motivaci této podosobnosti.)
C: ...Je to vlastně úplně něco jiného, neznámí lidé, cizí jazyk, nová zkušenost. Poznat se mimo rámec domácího pohodlí a jistot...No jo. Teď mě napadá, že tam nechci jet jenom kvůli jazyku nebo penězům. Možná daleko víc toužím po nové zkušenosti... A současně se jí bojím, protože to neznám...
(Zaměřením pozornosti a podrobnějším „prozkoumáním“ důvodů jeho cesty, klient rozšířil pole svého uvědomění o svých motivech k cestě.)
T: Tak si pojď přesednout...(klient si přesedne).. A jakou postavu, koho, bys vybral pro tu druhou podosobnost, pro „strach“, „nejet“ atd.?
C: ...Asi hloupýho Honzu za pecí...(pauza) Ale nějak ho nemám zažitýho...nevím...
T: ...Tak zkus vybrat raději někoho konkrétního koho znáš.
C: (dlouhá pauza)...Nevím, možná kamarád Petr od nás... Asi ano, ten je takovej. Nikam nejezdí a pořád se něčeho bojí...žije hodně ve stereotypu...
T: Tak co na tu situaci říká on? A klidně to přežeň...
(Přehánění nebývá na úkor autenticity, ale spíše přináší možnost většího zvýraznění a názornosti situace.)
C: „...Vždyť nikam nemusíš. Kam by jsi jezdil? ...Můžeš zůstat tady a v klidu studovat a pracovat. Kromě toho můžeš být se svojí holkou. Je lepší se držet něčeho jistého...“
T: ...Co se děje, když mluvíš jako Petr?
(Snažil jsem se upozornit na nové pocity, související s druhou podosobností. Cílem všech poznámek tohoto typu je prohloubení uvědomění jako jednoho z hlavních cílů gestalt terapie. Spolu s hlubším uvědoměním dochází k rozšiřování hranice kontaktu o nová poznání a zkušenosti.)
C: ...Cítím se slabě... jsem opatrnej...
T: Dobře, ...a co bys potřeboval jako Petr, abys mohl jet „s“ Wojtkem do Ameriky...?
(Tímto, co jsem řekl, jsem vlastně navázal na metaforu dosavadní polarizace obou podosobností. Tato moje otázka byla otázkou po jejich eventuelním spojení, integraci.)
C: ...Více odvahy, nelpět tolik na domově...
T: ...A jak to dělá Wojtek?
(Snažil jsem se upozornit na to, co klient vnímal jako nedostatek jedné podosobnosti, že může mít dobře „zvládnuté“ jiná podosobnost. Přitom se vlastně jedná o schopnosti klienta. Klient takto může učit a rozšiřovat vlastní zkušenost „u sebe samého“, což nejlépe odpovídá gestaltovému pojetí sebeorganizujícího principu.)
C: (dlouhá pauza)...On má s sebou svoje oblíbené věci a to mu asi stačí... to mi připomíná, že ta bunda, co si chci koupit by mi taky pomohla...A taky moje boty. Mohu si s sebou vzít foukací harmoniku a taky nějakou oblíbenou knihu...Taky bych mohl psát často domů... Jo ... to je dobrý.
T: ... Potřebuje ještě něco tvoje podosobnost „Petr“ ?
C: ...Zkušenost, možnost sebepotvrzení...Ale právě proto tam taky chci jet... Ještě bych si chtěl taky ověřit variantu, kdybych nejel.
T: ...Tak se vrať zase na místo Wojtka a mluv za něj, co on říká tomu, kdybys nejel?
C: „...To by bylo blbý, kdybys nejel. Kdy jindy chceš jet? A jak si to chceš omluvit? Že jsi se bál?... Jednou by tě to mohlo mrzet. Budeš chtít mít třeba rodinu a najednou budeš cítit, že jsi něco prošvihnul a budeš muset odjet. A potom to bude horší.“
T: A co tomu říká Petr?
C: (klient si přesedne) „...No, tak by se taky nic nestalo, kdyby jsi nejel. Tak bys mohl jet někdy jindy...Ale kdy...???“
(Při posledních slovech mě napadlo, že možná nepatří podosobnosti Wojtka. Proto jsem na to upozornil.)
T: ...Kdo říká to „kdy“?
C: ...No, to je pravda. Jakoby se to zase otáčelo... možná to říká spíše Wojtek... Řekl bych, že Wojtek začíná mít nějak navrch...
T: Navrch...?
(Chtěl jsem lépe porozumět, co tím klient myslí. Proto jsem slovo zopakoval.)
C: ...No ... jako že ...je přesvědčivější, že se mi chce poslechnout víc jeho...že se s ním asi víc identifikuju. Cítím to silněji...
T: Co se tedy změnilo...?
(Touto otázkou jsem se snažil vrátit klientovu pozornost vlasnímu procesu.)
C: Nevím, ale cítím, že se mi to začíná vyjasňovat. ...Nějaké obavy budu mít vždycky... Ano, chci jet !
T: A za koho teď mluvíš?
(Protože klient přestal mluvit za podosobnosti, snažil jsem se ho na to upozornit.)
C: Myslím, že za sebe. Cítím, že Wojtek převážil. Ano napíšu tam a když mě vezmou tak pojedu...
T: ...Co teď cítíš?
(Najednou jsem měl pocit, že klient spíše mluví a přitom se odehrává něco významného, že klient dochází k nějakému poznání. Proto jsem se ho snažil upozornit na jeho pocity.)
C: Cítím úlevu. Vím, že bezbolestné to nebude nikdy a že mám dost síly na to abych jel.
T: A co na to Petr ?
(Připomněl jsem klientovi též druhou podosobnost, která se jevila jako „slabší článek“ a kterou zrovna nebral v úvahu.)
C: Ten pojede taky. Ještě mám dva měsíce, abych se mohl připravit. Myslím tim třeba něco s jazykem, aby se Petr bál míň. (úsměv)
T: Můžeš prosímtě ještě jednou říci „Chci jet“ ?
(Rozhodnutí, že chce klient jet, bylo vlastně „výsledkem“, „vyústěním“ celého sezení, mělo tudíš velkou důležitost. Z hlediska procesu gestalt terapie došlo k rozšíření uvědomění a k integraci nové zkušenosti, že klient vlastně „chce jet“. Potřeba tohoto zjištění a ověření byla vlastně „objednávkou“ a hlavním tematem tohoto sezení. Proto jsem se snažil „zdůraznit“ toto jeho poznání a rozhodnutí tím, že ho zopakuje ještě jednou. Ze zkušenosti vím, že při takovýchto „opakováních“ „vyjdou na povrch“ eventuelní pochybnosti. )
C: ...Chci jet ! Ano pojedu!
T: ...Cítím pevnost a důvěru... Co se děje s tebou teď?
(Cítil jsem v klientových slovech jistotu, neslyšel jsem pochybnosti. Dal jsem mu to najevo jako zpětnou vazbu. V tuto chvíli došlo podle mého názoru k „finálnímu“, či „plnému“ kontaktu/ final contact, full contact.)
C: Mám radost, cítím klid. Myslím, že už to neprožívám jako problém. Vím, že chci jet.
(V tuto chvíli došlo prakticky k vyvrcholení sezení, počáteční potřeba „ověření“ se naplnila, energie začala klesat.)
T: Co si tedy z tohoto sezení odnášíš ...a co se stalo s tvými podosobnostmi?
(Ke konci sezení se obvykle snažím „znovuobrátit“ klientovu pozornost na právě proběhlý proces - uvědomění toho, k čemu vlastně došlo.)
C: (pauza)...No, odnáším si...to, že jsem si jistější v tom co chci, že chci jet do té Ameriky... A přestože je ve mně taky strach a pochybnosti, tak nejsou tak silné, aby mi vtom zabránili... A podosobnosti mi pomohli si to uvědomit... Přiznám se, že jsem si je neuvědomoval. Teď si jich budu aspoň víc všímat...
T: ...Ještě zbývá něco, co bys chtěl říci?
C: Ne.
T: Já cítím klid a únavu. Je možné pro tebe skončit ?
(Sdělil jsem klientovi své pocity jako závěrečnou zpětnou vazbu. V této chvíli se „gestalt“ tohoto sezení uzavřel. Z hlediska gestalt teorie začalo docházet k opuštění figury, pole se vracelo zpět k nediferencovanému stavu, do stavu bez figury. „Plný kontakt“/Full contact/, „satisfakce“ i „integrace“ již proběhli, nyní jsme byli v závěrečné fázi - „post kontaktu“. Proto jsem navrhl skončit.)
C: Ano.
T: Tak pro dnešek končíme.
C: Díky.
T: Díky a ahoj.

Závěr

Koncepce podosobností jako součást teorie psychosyntézy představuje jeden z možných výkladových rámců, usilujících o postižení struktury i dynamiky osobnosti. V tomto kontextu lze o ní uvažovat jako o jednom z teoretických modelů osobnosti. Zdá se však, že jejím cílem není odhalit obecné zákonitosti, které by se daly exaktně měřit (o což usiluje např. diferenciální psychologie - rysové teorie), ale spíše nabídnout určité podobenství chování a prožívání člověka v různých životních situacích a sociálních interakcích na základě životních zkušeností a individuální variability osobnosti. Tím se částečně liší od jiných teorií či modelů (např. transakční analýzy), které se pokoušejí vykládat chování, prožívání i intrapsychický konflikt na základě obecněji se  uplatňujících schémat (např. dítě, dospělý, rodič). Model podosobností nabízí místo toho představu o relativně neomezeném množství „dílčích osobností“, existujících v osobnosti jednotlivce na základě jeho individuální zkušenosti a životní situace.
Jako výrazný přínos koncepce podosobností chápu možnost jejího uplatnění v psychoterapii a to nejen jako teorie, ale přímo při aktivní práci s klientem. Právě důraz na individualitu a subjektivnost odpovídá lépe psychoterapeutické situaci a vyjadřuje celkovou orientaci psychosyntézy.
Na této úrovni považuji téma podosobností za užitečnou metaforu, která pomáhá nastínit a pochopit určité chování či vnitřní konflikt. Může usnadnit orientaci v klientově situaci a to jak terapeutovi, tak i klientovi samému. Mimo to umožňuje různé způsoby zpracování, které vyplývají z konkrétního kontextu a terapeutické situace.
Obecným cílem práce s podosobnostmi je jejich poznání, uvědomění, přijetí a následná integrace jako součásti vlastní osobnosti. V případě psychosyntézy je terapeutickým cílem právě syntéza jednotlivých částí osobnosti.
Eventuelní konflikt mezi podosobnostmi je spíše výsledkem nerovnovážného stavu v poměru jejich sil, než existencí „nevhodných“ či „špatných“ podosobností, které je třeba odmítnout a zbavit se jich. Odmítání je právě jeden z postojů, který zesiluje vnitřní konflikt. Jako smysluplnější se jeví umožnit podosobnostem otevřenou komunikaci a rozvoj (např. v rámci psychoterapie), čímž v nich odhalit zdroj jedinečnosti a duševního bohatství.


Literatura

1. Assagioli, R.: Psychosynthesis, The Viking press, New York 1971
2. Assagioli, R.: The Act of will, The Aquarian press, London 1994
3.  Vargiu,J.G.: Subpersonalities, (in Psychosynthesis workbook ,1974)
4. Whitmore,D.: Psychosynthesis couselling in action, London 1972
5.  Coan, R.W.: Hero, artist, sage or saint, Columbia University Press,N.Y. 1977 (z českého překladu amerického originálu)
6. Perls, F.: Gestalt terapie doslova, Votabia, Olomouc 1996