Jako podnětné se jeví srovnání Gestalt terapie s jinými psychoterapeutickými směry. Vzhledem k rozmanitosti různých směrů, se v této části pokusím upozornit spíše na ty, které mají s Gestalt terapií něco společného, jejichž východiska a principy se nějakým způsobem překrývají. O některých směrech již byla zmínka v souvislosti s východisky Gestalt terapie a v souvislosti s uvažováním nad jejich vlivem právě na podobu Gestalt terapie (v rámci jejího vzniku a vývoje). Zmíněna byla v tomto smyslu především psychoanalýza, bioenergetika, vliv Jungův, Adlerův, Morenův a další. (z toho důvodu již tyto zmiňovat nebudu). Vedle nich však existují směry, které jsou svébytné a na první pohled se od Gestalt terapie liší. Přesto však mají s Gestalt terapií něco společného, co stojí za povšimnutí.
Při hledání podobností bude zřejmě nutné zmínit i rozdíly. Rozhodně se nejedná o výčet všech směrů, u nichž lze uvažovat o podobnostech s Gestalt terapií, pouze o několik hlavních. Dělení i názvy směrů se nevyskytují v literatuře jednotně. Při různých děleních jsou v popředí různá kritéria. Např. humanistický a existenciální směr je často spojován do jednoho proudu. Taktéž kognitivní psychoterapie je často (již automaticky) spojována s behaviorální a pod.
Označení směrů, které je zde použito, je spíše účelové, nevychází z apriorní teoretické koncepce. Účelem je pouze konfrontace, srovnání a naznačení podobností s Gestalt terapií.
5.1. Kognitivní psychoterapie
Názvem kognitivní psychoterapie se označují psychoterapeutické postupy, které věnují pozornost poznávacím procesům, především myšlení (S. Kratochvíl, 1997). Z těch nejznámějších sem patří „Kognitivní terapie“ A. Becka a „Racionálně emoční terapie“ A. Ellise. Oba přístupy sdílejí předpoklad, že je to právě „nesprávné“ myšlení, které je příčinou emočních poruch.
To, co má Gestalt terapie s kognitivní terapií společného, je právě předpoklad, že to, co velkou měrou ovlivňuje lidské chování, je používání jazyka a interpretace okolí, událostí a prožitků.
M. P. Korb, J. Gorrel, V. Van De Riet (1989) uvádějí, že F. Perls a další Gestalt terapeuti byli ovlivněni pracemi A. Korzybského z oblasti obecné sémantiky a poznáním, že určité lingvistické zvyky vedou k mylné interpretaci reality. V Gestalt terapii se potom klade důraz na jazykové formulace, na užívání výrazu „Já“ („I“ language) místo obecného „lidé“, na změny ve výrazech (např. „musím“ změnit na „volím“, „vybírám si“ či „chci“). Podle autorů souvisí toto právě s Korzybského tvrzením o tom, že lidé jsou „nezdraví“ (unsane) v rozsahu, v jakém užívají jazyk k vyhýbání se přímému vnímání reality, konstruováním interpretací na abstraktní úrovni. Být „zdravý“ (sane), v těchto souvislostech znamená poznávat svět bez zajišťujících nálepek (labels) a interpretací. V Gestalt terapii je podobným znakem zdravého fungování schopnost poznávat bez interpretací to, co je zjevné, zřejmé (obvious).
Podle autorů (tamtéž) sdílí obecnou sémantickou orientaci i racionálně - emoční terapie A. Ellise. Je to hlavně předpoklad, že to, co ovlivňuje lidské prožívání nejsou události, ale jejich interpretace. Jakkoli je toto východisko blízké pojetí Gestalt terapie, rozdíl je v tom, že zatímco A. Ellis klade důraz na zbavení se individuálních iracionálních předpokladů a přesvědčení, Gestalt terapie zdůrazňuje způsob, jakým lidé blokují a znemožňují své prožívání či jeho vyjadřování. Oba přístupy se potom snaží umožnit klientovi prozkoumat jeho nefunkční přesvědčení a překonat je v každodenním životě. Dalším rozdílem v obou přístupech je způsob práce s klientem. V racionálně - emoční terapii je klient přímo učen jak myslet racionálně, v Gestalt terapii je snaha nahradit intelektualizaci spontánním prožíváním a přímým vyjadřováním potřeb.
Kognitivní terapie se zaměřuje především na obsahy mysli jedince (subjektivní představy, přesvědčení, interpretace, konstrukce reality...), přičemž klíč ke zdraví spatřuje v jejich ovlivňování a změně. Méně už pracuje s jinými dimenzemi a úrovněmi člověka. Současná Gestalt terapie pracuje též s obsahy mysli, ale pouze jako s jednou z úrovní, jinak multidimenzionálně chápaného člověka.
Taková situace však nebyla vždy. V určitém období vývoje směru (v šedesátých letech), docházelo k nadhodnocování emocí a jejich vyjadřování a Gestalt terapie byla vnímána především jako expresivní terapie, usilující hlavně o manifestaci emocí a katarzi. Mimo jiné i v důsledku toho, je později, v rámci úvah o možné integraci psychoterapeutických směrů, navrhována integrace Gestalt terapie právě s prvky terapie kognitivní ( J. O. Prochaska, J. C. Norcross, 1999).
5.2. behaviorální psychoterapie
Behaviorální psychoterapie je označení pro ty terapeutické směry, které se zaměřují na změnu konkrétního chování člověka v kontextu jeho prostředí. Pojem chování je zde chápán široce, včetně reakcí fyziologických, emocionálních, kognitivních a motorických. Základem je předpoklad, že většina chování je naučena v procesu interakce s prostředím (K. Durecová in J. Vymětal a kol., 1997).
Podle J. Zinkera (1978) a dalších je Gestalt terapie integrovanou verzí fenomenologie a behaviorismu. Fenomenologická orientace se projevuje v respektování individuální vnitřní zkušenosti a důrazu na klientovu vlastní perspektivu. Současně však dochází k modifikaci konkrétního chování prostřednictvím vlastní zkušenosti klienta a díky experimentálnímu přístupu v terapii.
Dá se tedy říci, že to, co má Gestalt terapie s behaviorální terapií společného, je především zaměřenost na přítomné chování. Je to jednak princip teď a tady a celková zaměřenost na to co je aktuální (právě probíhající), co je středem zájmu v Gestalt terapii. Dále je to zájem o to, co je zjevné, zřejmé, čím se jedinec projevuje, jak se chová. V tom jsou si oba přístupy podobné.
Rozdílnost spočívá především v tom, že behaviorální psychoterapie vychází z experimentální metodologie a z vědeckého pozitivismu, zatímco Gestalt terapie zastává fenomenologický přístup, včetně metodologie.
M. P. Korb, J. Gorrel, V. Van De Riet (1989) uvádějí, že behaviorální přístup spatřuje příčinu změny chování a možnosti jeho ovlivnění a kontroly spíše ve vnějším prostředí. Gestalt terapie, jakkoli přijímá existenci vnějších faktorů, chápe změnu chování především jako důsledek vnitřního postoje, založeného více na uvědomění, než na vnější kontrole proměnných. Díky tomuto uvědomění vnitřního procesu, může jedinec volit a měnit své chování. Behaviorální přístup zdůrazňuje jako nejdůležitější vztah mezi podněty, chováním a zpevňováním, přičemž uvědomění chápe jako něco, co není pro změnu chování nezbytné.
Z těchto rozdílů vyplývá i podoba terapeutických technik, které oba přístupy uplatňují. Behaviorální terapie využívá technik odvozených z experimentů, založených na klasickém a operantním podmiňování, které jsou zaměřeny na přímou změnu chování prostřednictvím nácviku. Gestalt terapie využívá technik a experimentů, usilujících o prozkoumání osobního potenciálu, zvýšení uvědomění a tím i o změnu chování.
Dá se tedy říci, že v behaviorální terapii je to především terapeut, který manipulací podnětů v prostředí přímo ovlivňuje a pozměňuje klientovo chování. Terapeut zde vystupuje jako odborník, který „ví“ co dělat a obvykle využívá plán léčby. Cílem je změna chování, vymizení symptomů apod. Chování samo se zde dostává do popředí a způsob jakým klient celou situaci vnímá a prožívá, ustupuje do pozadí. V Gestalt terapii, která se také zabývá způsobem jakým se jedinec projevuje (tj. chováním), je klient veden ke schopnosti využívat své vlastní smysly a vnitřní zdroje k soběstačnosti a převzetí odpovědnosti za svůj život. Gestalt terapeut potom sleduje více vlastní proces, přičemž chování zde vystupuje spíše v podobě zpětné vazby (jako manifestace prožívání), než jako vlastní cíl.
5.3. rogersovská psychoterapie
(V rámci kritické úvahy u kapitoly Vztah terapeut - klient, již bylo naznačeno srovnání pojetí terapeutického vztahu v Gestalt terapii a rogersovské psychoterapii. Zde bude věnováno více prostoru obecnějšímu srovnání těchto dvou přístupů.)
Rogersovská psychoterapie představuje směr (psychoterapeutický přístup), který vychází z myšlenek a práce C. G. Rogerse, zakladatele celého směru a přístupu. Mnoho východisek i principů, z kterých tento směr vychází, je společných právě s Gestalt terapií. Na tuto podobnost poukazuje také např. G. M. Yontef (1993), který uvádí, že některé principy Gestalt terapie jsou i přes určité rozdíly velmi podobné teorii rogersovské psychoterapie.
Rogersovská psychoterapie vychází z hnutí humanistické psychologie (a psychoterapie), které vzniká jako reakce na jednostrannost dosavadních přístupů (především psychoanalýzy a behaviorismu). Poukazuje na tyto nedostatky, přičemž se „znovu“ zaměřuje na člověka. Humanistická (i Rogersovská) psychoterapie vychází podle J. Vymětala (1996) z těchto tezí: Člověk je jedinečnou a svobodnou bytostí, která má tendenci ke stálému osobnímu rozvoji a růstu. Zabývat se člověkem a zkoumat ho, je možné pouze v rámci celostního přístupu s důrazem na teď a tady. Zásadními otázkami člověka jsou otázky hodnot, vlastní odpovědnosti a smysluplnosti. V přístupu ke člověku je odmítán redukcionizmus a plochý scientismus.
Mezi základní teoretická východiska a principy rogersovské psychoterapie patří zdůrazňování subjektivní zkušenosti člověka (včetně transcendence), antropocentrický (respektive homocentrický - na člověka zaměřený přístup) a předpoklad schopnosti organismického hodnocení (což představuje vrozenou moudrost organismu jako předpoklad orientace ve světě). Pohled na člověka je optimistický, interakční a celostní, osobnost člověka vzniká a projevuje se ve vztazích.
Podle C. Rogerse (1998) se každý člověk vyznačuje směřováním (tendencí) k celistvosti a k aktualizaci svých možností, přičemž jako podstatu veškeré motivace chápe směřování organismu k naplnění. Důraz klade na procesuálnost a změnu a současně na polaritní charakter stálosti a změny. Důležitým pojmem je „sebepojetí“, jako způsob vnímání a prožívání sebe sama.
Tyto obecné předpoklady jsou blízké východiskům Gestalt terapie (viz. výše - Východiska a principy Gestalt terapie).
M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet (1989) naznačují, že vedle fenomenologického přístupu a pojetí organismického fungování (organismic functioning) sdílí Gestalt terapie s rogersovskou psychoterapií i optimistický a pozitivní pohled na člověka. Ten spočívá v předpokladu individuálního směřování ke zdraví a možnosti zdravého přizpůsobení (healthy adjustment).
Vedle těchto podobností, se však Gestalt terapie a rogersovská psychoterapie také liší. G. M. Yontef (1993) naznačuje odlišnost především v pojetí terapeutického vztahu obou směrů. Terapeutický vztah v rogersovském přístupu je podle něho založen na vzájemnosti vztahu (mutual relation) mezi terapeutem a klientem. V Gestalt terapii je terapeut přítomen (obsažen v terapeutické situaci) se svými negativními pocity, zpětnou vazbou ze smyslů (senzorů), řečí těla, kreativitou (hledání způsobů na zvyšování uvědomění) a ochotou frustrovat klienta, který hledá u terapeuta pomoc. Terapeut by neměl klientovi „pomáhat“, ale pracovat na zvýšení klientova uvědomění si vlastních potřeb, síly a jeho potenciálu pro vytváření nových způsobů, jak se vyrovnat se světem. Terapeut by měl klienta podporovat v hledání a vyjádření jeho vlastní sebepodpory.
Pojetí terapeutického vztahu v rogersovském přístupu, je podle J. Vymětala (1996) založeno především na akceptaci a bezvýhradném přijetí klienta terapeutem. Terapeut klientovi naznačuje, že ho přijímá, rozumí mu a akceptuje ho.
Tyto požadavky předznamenávají určitou obecnou podobu terapeutického vztahu, jakési apriorní nastavení, bez ohledu na situaci a konkrétního klienta. V tom se liší oproti pojetí psychoterapeutického vztahu v Gestalt terapii. Podle teorie pole, principu figury a pozadí a perspektivy teď a tady, vytváří terapeut s každým klientem jiný vztah, který se navíc proměňuje.
E. Polster (1995) uvádí, že C. Rogers vyzdvihl ve svém přístupu především faktor empatie, zatímco Gestalt terapie zdůrazňuje faktor kontaktu obecně. Ten potom může mít mnoho podob. Autor se dále zamýšlí nad faktickou možností empatického vcítění, či porozumění. Podle teorie a metodologie Gestalt terapie, může jedinec (i terapeut) zažívat pouze své vlastní pocity, nikoli pocity druhého.
Pokud vstupuje terapeut do vztahu a práce s klientem s očekáváním s tím, že by měl „nějaký být“, s apriorní nastaveností na nějakou kvalitu, zabraňuje tím vlastní otevřenosti pro danou situaci a kontaktu s tím, co se skutečně děje. Gestalt terapeut je dále v kontaktu se svými smysly, s prožíváním a uvědomováním. Takto získává informace v rámci „pole“ s klientem, které mu pomáhají vést terapeutický proces dál. Rozumění a akceptace jsou potom pouze jedněmi z možných kvalit (pracovat lze např. i s potížemi klientovi porozumět) v rámci širokého spektra zakoušených dimenzí vztahu terapeut - klient.
5.4. existenciální psychoterapie (Daseinsanalýza , Logoterapie)
Je to právě důraz na existenciální dimenzi lidského života, která spojuje daseinsanalýzu i logoterapii s Gestalt-terapií. Tyto dva směry tvoří spolu s Gestalt-terapií trojici hlavních existenciálních psychoterapeutických přístupů.
V pozadí existenciálního přístupu v psychoterapii, stojí existenciální a fenomenologická filozofie (viz. výše). To, co existenciální psychoterapeutické přístupy spojuje, je zdůrazňování lidského „bytí ve světě“. Německé slovo Dasein vyjadřuje bezprostřednost lidské existence a zkušenosti, která je neoddělitelná od světa. V existenciální psychoterapii vystupuje do popředí požadavek vlastní volby klienta, odpovědnosti za svůj život a rozhodnutí, snaha o porozumění klientově vlastní realitě a jeho chápání světa. Důraz je tedy kladen na subjektivnost a jedinečnost, které jsou potom chápány rovněž jako klíč či cesta ke zdraví a integraci. Terapeut se proto snaží pracovat s tím, jak klient sám chápe vlastní život, své místo ve světě a odhalovat tak vlastní zdroje klienta. Terapie je setkáním klienta a terapeuta jako dvou lidských bytostí, v čemž se odráží i vliv M. Bubera a jeho pojetí vztahu (viz. výše). Spíše než na „problém“ je kladen důraz na proces.
Terapie se zaměřuje jednak na jedinečnost každého člověka a jednak na jeho celostnost. Existenciální terapie tak stojí v protikladu k redukcionistickým a biologizujícím přístupům. Zmíněná východiska jsou společná i pro Gestalt terapii. M. P. Korb, J. Gorrel, V. Van De Riet (1989) uvádějí, že v existenciální terapii (i Gestalt terapii) se pozornost zaměřuje především na klientovu zkušenost, terapeutovu zkušenost a vzájemný vztah mezi nimi.
Přes zmíněné podobnosti jsou však mezi jednotlivými přístupy i rozdíly.
5.4.1. Daseinsanalýza
Daseinsanalýza (neboli existenciální terapie) je spjatá především se jmény švýcarských psychiatrů L. Binswangera a M. Bosse. Přestože oba vycházeli z psychoanalýzy, byli ovlivněni nejvíce existenciální filozofií M. Heideggera. Oproti biologickému přístupu psychoanalýzy je tak dasinsanalytický přístup spíše filozofický. Do popředí se dostávají existenciální témata (bytí, odpovědnost, volba, svoboda...), psychopatologický pohled je nahrazen filozofickým a stejně tak i jazyk obsahuje především filozofické pojmy. G. Condrau (1998) uvádí, že daseinsanalýza nesdílí mimo jiné psychoanalytický předpoklad kauzality a vypočitatelnosti a nahrazuje ho (v duchu s Heideggerem) motivací, která v sobě zahrnuje svobodnou vůli.
Podle O. Čálka (in J. Skála, J. Růžička, 1994) probíhá daseinsanalýza prakticky tak, že klient leží a sděluje vše, co se mu vybavuje. Terapeut sedí za jeho hlavou, aby mu analyzovaný neviděl do tváře. Terapeut mu především naslouchá, s otevřeností pro vše co klient sděluje, čímž mu dává prostor, aby se mohly ukázat všechny významnosti a souvislosti klientova života. Ze strany terapeuta jde o poskytování lásky ve smyslu starosti o co nejplnější existenci druhého člověka, jaké se klientovi nemůže v normálním životě dostat.
Cílem daseinsanalýzy jako psychoterapeutického přístupu je dosažení svobody v existenciálním smyslu, a to přijetím odpovědnosti za své jednání, volbu a budoucnost. „Zdravý“ jedinec se tak od duševně „nemocného“ liší svou otevřeností podmínkám a možnostem své existence. „Nemocný“ se staví daným podmínkám na odpor, přičemž zažívá obvykle mnohem víc úzkosti (R. W. Coan, 1999).
5.4.2. Logoterapie
Logoterapie je terapeutický přístup, který se zaměřuje na duchovní stránku lidské existence, projevující se svobodou v osobních volbách, odpovědností za ně a prožíváním jejich smysluplnosti či nesmyslnosti vzhledem k rozpoznávaným životním hodnotám (K. Balcar in J. Vymětal a kol., 1997).
Logoterapie pomáhá klientovi najít smysl života a rovněž východisko z jeho existenciální frustrace. Touhu po smyslu postavil V. E. Frankl (zakladatel logoterapie) vedle Freudovy touhy po slasti a Adlerovy touhy po moci. Smysl života však není dodáván zvenku, ale je nalézán samotným klientem v souladu s jeho osobností. V. E. Frankl (1994) uvádí, že logoterapie se zaměřuje spíše na budoucnost, na to co má klient v budoucnosti splnit. Zároveň narušuje jeho soustředění na sebe, čímž je rozbíjena typická sebestřednost např. neurotika. Klient je „zaměřován“ na smysl svého života a je s ním konfrontován.
V teorii logoterapie má vedle dimenzí tělesné a duševní, významné místo dimenze duchovní, která se realizuje díky lidské schopnosti sebetranscendence. Dále je to otázka hodnot, které je v logoterapii rovněž věnována značná pozornost. Logoterapie je indikována především tam, kde se objevuje existenciální frustrace, která stojí v pozadí klientových potíží (ať už se projevují na úrovni tělesné, duševní či duchovní). V. E. Frankl (1996) nazývá tuto frustraci (či existenciální vakuum) „noogenní neurózou“, jejíž původ spatřuje ve vývoji naší civilizace.
Podle K. Balcara (in J. Vymětal a kol., 1997) je cílem logoterapie uvědomělá změna, přestavba vlastního postoje k problémům a k tomu co ve vlastním životě, ve světě i v sobě daného, z čehož potom vyplývá prospěšná změna v sebepojetí i přístupu k problémům. Jde mimo jiné o mobilizaci moci lidského ducha. Terapeut vystupuje jako odborně kvalifikovaný partner a průvodce, poskytuje podporu, někdy přesvědčuje, jindy provokuje, mobilizuje klientovu motivaci. Tyto snahy směřují ke změně smýšlení a chování.
Zdá se, že oproti daseinsanalýze i logoterapii se Gestalt-terapie liší ve zdůrazňování odlišné časové perspektivy. Daseinsanalýza zdůrazňuje „celoživotní“ časovou perspektivu, logoterapie zdůrazňuje budoucnost a Gestalt-terapie přítomnost. Dále se liší v terapeutickém postoji, kdy daseinsanalytik „nabízí“ lásku ve smyslu starosti, logoterapeut kvalifikované průvodcovství a Gestalt-terapeut své vjemy a prožívání z kontaktu „v poli“ s klientem. Daseinsanalýza i Gestalt-terapie uplatňují fenomenologickou metodu, zatímco logoterapie nikoli. Daseinsanalýza i logoterapie pracují jako většina psychoterapií především s verbálním sdělením klienta. Gestalt-terapie využívá informací i práce s „celým“ klientem (včetně tělesných projevů).
Co se týká diference dílčích filozofických postulátů (v rámci širšího existenciálního východiska), ty mohou být podle mého názoru vnímány tak, že daseinsanalýza zdůrazňuje především existenciálně filozofickou dimenzi lidského bytí v co nejširším obraze zkušenosti jednotlivce. Logoterapie klade důraz na existenciálně duchovní dimenzi s poukazem na potřebu smyslu a schopnost individuálního přesahu. Gestalt-terapie nabízí základní obecný obraz člověka jako organismu kontaktujícího prostředí..
5.5. Psychosyntéza
Psychosyntéza představuje psychoterapeutický směr, který má s Gestalt terapií mnoho společného. Autorem tohoto psycho-terapeutického systému je R. Assagioli, italský psychiatr, který se podobně jako F. Perls a další, odklonil od původního psychoanalytického zaměření a vytvořil vlastní přístup.
J. Rainwater (in E. C. Nevis, 1992) uvádí, že psychosyntéza se může jevit jako přirozené rozšíření Gestalt-terapie, neboť oba systémy jsou v mnohém kompatibilní. Oba zdůrazňují individuální zkušenost klienta, jedinečnost každého člověka a požadují jedinečný (unique) terapeutický přístup. Oba jsou založeny na existenciální filozofii a popisují člověka jako neustále konfrontovaného vlastními volbami a rozhodnutími, za které je zodpovědný. Terapeutický vztah je popisován v duchu „buberovského“ setkání. (Tyto skutečnosti jsou podobné s existenciálními přístupy.)
Psychosyntéza je rovněž eklektickou kompilací mnoha zdrojů a východisek, ovlivněná S. Freudem, C. G. Jungem i F. Perlsem. Vliv C. G. Junga je zde zvlášť patrný. Ten se projevuje v uznávání hlubinné a současně duchovní dimenze osobnosti. Spíše než na patologické rysy se psychosyntéza zaměřuje na kladné a konstruktivní prvky osobnosti. Důraz je kladený na vůli, vědomou volbu a odpovědnost.
To v čem se psychosyntéza od Gestalt-terapie liší, je především v přesvědčení o existenci self a v pojetí struktury osobnosti, zahrnující i nevědomí. Podle R. Assagioliho (1971) je osobnost tvořena ze sedmi složek: nižším nevědomím, středním nevědomím, vyšším nevědomím čili nadvědomím, polem vědomí, vědomým egem neboli „já“, vyšším (transpersonálním) já a kolektivním nevědomím. Psychickým funkcím nadřadil Assagioli vůli.
Cílem psychosyntézy je integrace a syntéza jednotlivých částí a vlastností osobnosti do jednoho fungujícího celku, což je jeden z cílů, k němuž se může přihlásit i Gestalt-terapie (a pravděpodobně i mnoho dalších směrů).
Zdá se, že psychosyntéza vychází více z psychoanalýzy, což se projevuje v pojetí struktury osobnosti, uznávání instance nevědomí a reálnosti self. Tento vliv se podílel i na způsobu terapie, který rovněž zahrnoval prvky psychoanalýzy.
Za zmínku stojí Assagioliho (1971) koncepce podosobností, neboli různých rysů, které jsou organizovány kolem rolí, které v různých situacích zastáváme. Jedná se vlastně o odlišné aspekty či psychologické formace v naší osobnosti, kterým odpovídají určité role. Skrze hraní rolí se tyto podosobnosti projevují. Vzhledem k tomu, že jsou neuvědomované, mohou v rámci sebeprosazení vyvolávat vnitřní konflikt. V terapii je potom možné s nimi pracovat a usilovat o zvědomění a integraci. Tento koncept je částečně podobný Perlsovu konceptu „Topdog - underdog“(viz. výše - Nemoc).