Jak již bylo zmíněno, teorie Gestalt-terapie nepředstavuje ucelený systém. Je tvořena několika filozofickými a psychologickými zdroji odlišného kulturního i vědeckého původu. Z filozofických východisek je to především existencialismus, fenomenologie a zen buddhismus. Z psychologických zdrojů je to hlavně Gestalt-psychologie, psychoanalýza a bioenergetika. Na pomezí psychologie a filozofie je potom jedním z východisek holismus.
„V širším slova smyslu se jedná spíše o tvořivou syntézu moderní fyziky, východního náboženství, existenciální fenomenologie, divadla, psychoanalýzy, Gestalt-psychologie, teorie systémů a teorie pole, bioenergetiky a vyjadřování pohybem.” (J. Mackewn, 1997; str. 14)
V užším slova smyslu jsou hlavními zdroji Gestalt-terapie Gestalt-psychologie, psychoanalýza a existencialismus - fenomenologie.
2.1. Hlavní východiska a zdroje
2.1.1. Gestalt-psychologie
K anticipaci „Gestaltismu“ došlo už na konci 19. století, přičemž ke vzniku Gestalt-psychologie jako směru potom ve dvacátých letech 20. stol. Gestalt-psychologie představovala ve své době významný psychologický směr, který svými objevy výrazně ovlivnil pozdější psychologické myšlení.
Filozofickými a myšlenkovými východisky byly jednak Husserlova fenomenologie a nauka o intencionalitě a jednak moderní fyzika. Fyzika se vlivem objevů Maxwella, Einsteina, Plancka a dalších začala odklánět od „Newtonovské“ tradice a od dosavadního pohledu na svět. Byla to především teorie elektromagnetického pole, která ovlivnila Gestalt-psychology v užívání experimentů a v terminologii. „V nové řeči pole záleží především na popisu pole mezi dvěma náboji, a nikoli na popisu nábojů samých, máme li popsat jejich účinky.” (A. Einstein, 1961; in J. Hoskovec, M. Nakonečný, M. Sedláková, 1996; str. 52)
Pojem pole byl potom Gestalt-psychology rozšířen i na psychické celky (viz. dále). Gestalt-psychologie vznikla a rozvinula se mimo jiné jako reakce na dosavadní přístupy ke studiu psychických jevů (strukturalismus, asocianistický přístup a elementová metodologie), které se snažily usuzovat na psychické celky analýzou částí (např. v rámci psychofyziky bylo vnímání členěno na vjemy a ty byly dále děleny na dílčí elementy-počitky).
Podle Gestalt-psychologie však nejsou primární psychické elementy, ale celky. Celek je prvotní a dílčí části jsou v něm obsaženy v rámci jeho struktury. Gestalt-psychologové v tomto kontextu hovoří o genetickém, fenomenálním a funkcionálním primátu celku nad částmi, které ho tvoří, díky čemuž je celek vždy více než části, z kterých je složen (M. Nakonečný, 1995c).
„Gestaltisté předpokládají, že existence celku a existence částí není absolutně nezávislá, nýbrž relativní. Celek je dán prostřednictvím svých částí a naopak: části mohou existovat jen tehdy, existuje-li celek.” (J. Hoskovec, M. Nakonečný, M. Sedláková, 1996; str. 53)
Principy Gestalt-psychologie byly rozpracovány především v oblasti psychologie vnímání, myšlení a učení. V Gestalt-terapii pak byly tyto principy modifikovány na fungování celé osobnosti.
O. Kondáš (1980) uvádí, že celostní Gestaltistická teorie ovlivnila i celkové psychologické (klinické) myšlení zdůrazňováním pojetí osobnosti i psychického dění v jeho komplexnosti. Tím, že organizace a integrace osobnosti jsou klíčové pojmy v klinické psychologii a celostnost předpokládá organizaci, uplatnil se vliv celostní teorie i na metodologii, diagnostiku a psychoterapii.
Gestalt-psychologie se uvádí jako jeden z hlavních teoretických východisek Gestalt-terapie. Její vliv je zde patrný jak ve způsobu myšlení, tak i v užívání jazyka a metafor. Ale na otázku jakým způsobem Gestalt-terapie přebírá (eventuelně modifikuje) teorii Gestalt- psychologie lze nalézt různé odpovědi a reakce. R. E. Sherrill (2000) uvádí, že Gestalt-psychologové popírají bližší vztah jejich teorie a výzkumu s tím, co je uváděno v Gestalt-terapeutické literatuře. Podle něho obsahují pozdější práce F. Perlse zřejmé chyby ve výkladu Gestalt- psychologie a to především v nepřesnosti a ve zjednodušeném převzetí. G. M. Yontef (1993) rovněž uvádí, že jakkoli tvoří Gestalt-psychologie základ teorie Gestalt-terapie, toho co je těmto systémům společné, není zas tak mnoho a něco je dokonce neslučitelné. Také poukazuje na skutečnost, že Perlsova znalost Gestalt-psychologie měla své ”limity”. Tyto skutečnosti vrhají trochu jiné světlo na podobu východiska teorie Gestalt-psychologie, respektive na její aplikaci v Gestalt-terapii.
2.1.2. Psychoanalýza
Přestože se Gestalt-terapie vymezuje vůči psychoanalýze spíše negativně, tvoří psychoanalýza jeden z jejích hlavních zdrojů. Podle G. M. Yontefa (1993) vznikla Gestalt-terapie jako reakce na rigiditu klasické psychoanalýzy a to terapeuty, kteří byli původně klasičtí psychoanalytici. Z psychoanalýzy převzala Gestalt-terapie klíčový předpoklad, že když je klient ve vzájemném vztahu s terapeutem, může přivést do svého vědomí pocity, zkušenosti a chování, které mu mohou pomoci překonat neurotické projevy jeho osobnosti (E. O’ Leary, 1992).
Tento předpoklad se opírá o vztahový rozměr terapie a v Gestalt-terapii je potom svébytně rozpracován. V klasické psychoanalýze se věnovala největší pozornost (ve vztahu terapeut-klient) přenosovým jevům, přičemž veškeré chování klienta ve vztahu k terapeutovi bylo chápáno jako projev tohoto přenosu. „Psychoanalytický důraz na přenos raději než na skutečný vztah byl doprovázen paralelním důrazem na interpretace raději než na skutečný zážitek terapeuta nebo klienta.” (G. M. Yontef, 1993; str. 5) Přístup Gestalt-terapie oproti tomu zdůrazňuje autentický vztah v perspektivě „teď a tady“, kdy je více než na minulost kladen důraz na aktuální prožívání klienta.
Dále byla z psychoanalýzy použita koncepce nevědomí, přičemž místo o nevědomí se hovoří o neuvědomování (E. O’ Leary, 1992). (Je však otázkou, nakolik je možné hovořit o použití konceptu nevědomí, neboť neuvědomování v sobě nezahrnuje komplexnost a složitost nevědomí a kategorie vědomí versus nevědomí jsou odlišné kvality než uvědomování versus neuvědomování.) Jinak podstatně víc než na obsahy nevědomí klade Gestalt-terapie důraz na uvědomování a na to co je zjevné (nikoli skryté), spíše na to co se děje v přítomnosti, než na to co se dělo v minulosti.
Co se týká psychické dynamiky, E. O’ Leary (1992) uvádí, že F. Perls, R. F. Hefferline a P. Goodman (1951) přijímají Freudovo chápání emocí a to především těch, které byly základem pudů (drives) vyvíjejících se po tisíciletí. Perls dále rozlišoval dva základní pudy: pud sebezáchovy a pud zachování druhu. Těmto pudům odpovídá Freudův pud života, označovaný jako „eros”.
Psychoanalýza bývá uváděna jako jeden z hlavních zdrojů Gestalt- terapie. Přesto se však zdá, že toho, co Gestalt-terapie z psychoanalýzy přejala je méně než toho, v čem se od psychoanalýzy liší a vymezuje. Vzhledem k tomu, že Gestalt-terapie začala vznikat na psychoanalytických zkušenostech a tradici, představuje psychoanalýza pro Gestalt-terapii spíše jakýsi odrazový můstek.
2.1.3. Existencialismus a fenomenologie
Existencialismus a fenomenologie jsou uváděny jako základní filozofické zdroje Gestalt-terapie, přičemž jsou někdy označovány dohromady jako existenciální fenomenologie. Důvodem je především jejich blízkost, vzájemné prolínání a metodologie. Protože se však nejedná o identické směry, uvádím je zde zvlášť.
2.1.3.1. Existencialismus
Existencialismus, neboli filozofie existence představuje významný filozofický směr 20. století. Přestože je obsah tohoto směru nejednotný, a obsah pojmu existence poněkud vágní, je několik typických rysů, o nichž se dá v souvislosti s existencialismem a existencí hovořit. H. J. Störig (1990) uvádí, že existence je vždy existence člověka a je vždy individuální. Člověka nelze měřit modelem věci. Metodologicky vychází filozofie existence z fenomenologie, neboť v ní jde též o bezprostřední uchopení jsoucna. Filozofie existence je dynamická, existence je bytím v čase. Existenciální filozofie se zaměřuje na člověka jako na jednotlivce. Mezi filozofy, kteří nejvíce ovlivnili existenciální filozofii patří např. S. Kierkegaard, K. Jaspers, J. P. Sarter, M. Heidegger, M. Buber a další.
A. Anzenbacher (1990) uvádí, že v případě existencialismu se jedná o filozofování, které radikálně vyzývá, abychom „opravdově existovali”. Existencialisté kladou před člověka jeho vlastní „Já“ jako svobodu a jako možnost. Člověk je volán ze svého sebezapomenutí v rámci každodenní existence a je konfrontován se svou odpovědností jako svobodná existence.
F. Perls (1996), který byl filozofií existence ovlivněn, považuje Gestalt-terapii za jednu ze tří forem existenciálních psychoterapií. Vedle ní je to ještě Franklova logoterapie a Binswangerova daseinsanalýza. Hlavním přínosem existencialismu pro Gestalt-terapii jsou pojmy osobní odpovědnost, přítomný moment a uvědomění (E. O’ Leary, 1992).
Existencialismus zdůrazňoval odpovědnost jedince za jeho vlastní existenci, možnost volby a svobodnou vůli. Tento postoj se promítá v Perlsově chápání zralosti (maturation) člověka, jako přechodu od podpory z prostředí k sebepodpoře (F. Perls, 1996).
„Perls věřil, že lidé působí na své prostředí tím, že si vybírají co dělají, co cítí a co si myslí. Tato rozhodnutí činí jedince odpovědnými lidskými bytostmi. Volba je funkcí přítomnosti.” (E. O’ Leary, 1992; str. 7)
Skutečnost, že Perls zdůrazňoval individuální odpovědnost a to i v terapeutické situaci, měla významný vliv na podobu Gestalt-terapie. Důrazem na individuální odpovědnost klienta i terapeuta dochází k uznání vlastní odpovědnosti klienta za svůj život i za případná rozhodnutí a k sejmutí této výhradné odpovědnosti za průběh terapie a klientův osud z terapeuta. Ten zde přestává být expertem a stává se spíše partnerem. (Otázkou zůstává, nakolik se tento postoj podařilo udržet samotnému Perlsovi?)
Zdá se, že přijetím tohoto existenciálního poselství dochází k relativizaci rolí klient-terapeut a nebo dochází alespoň k jejich přeměně. Klient přestává být v pasivní a neodpovědné roli a stává se tím, který rozhoduje o svém životě. Terapeut přestává být tím, kdo ví co je pro klienta dobré a místo role experta zde figuruje jako lidská bytost s vlastní existencí.
V této souvislosti se nabízí otázka srozumitelnosti hranic v terapeutické situaci a toho zda je možné, aby terapeut skutečně opustil svou roli odborníka a to především v očích klienta ?
2.1.3.2. Fenomenologie
Fenomenologie, neboli nauka o jevech představuje filozofický směr reprezentovaný především učením E. Husserla. Z hlediska filozofické koncepce se jedná o poměrně složitý systém se svou vlastní problematikou. Podle filozofického slovníku (1995) je cílem fenomenologie „...očista imanentní zkušenosti od předsudků a neprověřených tezí a pečlivá deskriptivní analýza vnitřních stavů našeho vědomí, která by prověřila, jak je možná plná evidence danosti věcí samých a jejich významů pro nás tak, jak jsou konstituovány příslušnými psychickými aktivitami.” (I. Blecha a kol., 1995; str. 123)
M. V. Miller (1995) uvádí, že Husserlova fenomenologie nás konečně vrací do světa, tak jak se nám zjevuje v našem vědomí. Neboli, „zpátky k věcem samým” znamená začít jednoduše s našim okamžitým vnímáním, tak jak je nám předkládáno. Obecně lze říci, že fenomenologie jako filozofický přístup poukazuje na skutečnost, že způsob jakým vnímáme svět není objektivní, čistý, bez předpojatostí. Naopak jsme zatíženi minulou zkušeností, očekáváním, zvykem, hodnocením, interpretováním apod. Fenomenologická metoda jako způsob uchopování či vnímání světa se snaží o „čisté” vnímání, nezatížené předchozí zkušeností či znalostmi. „Uzávorkováním” dosavadní zkušenosti, znalostí, představ či předpokladů, které o světě (věcech) máme, můžeme přistupovat k věcem jako k jedinečným a neopakovatelným fenoménům.
Přestože je teorie fenomenologie i fenomenologická metoda podstatně složitější (např. transcendentální či eidetická redukce), ovlivnila svou základní myšlenkou také existencialismus, psychologii a rovněž některé psychoterapeutické směry (mezi nimi i Gestalt-terapii).
M. G. Yontef (1993) popisuje Gestalt-terapii jako fenomenologicko - existenciální terapii, čímž ještě více podtrhuje vliv těchto směrů. Jako hlavní nástroj fenomenologické metody v Gestalt-terapii slouží uvědomění (awareness). To je upřednostňováno před interpretací či vysvětlováním. Gestalt-terapie se zabývá více procesem (tím co se děje), než obsahem (o čem se diskutuje). Klade důraz spíše na to co je děláno, myšleno či cítěno v daném okamžiku než to co bylo, mohlo by být nebo mělo by být (M. G. Yontef, 1993).
M. Parlet (1995) chápe fenomenologii (spolu s teorií pole a dialogem) jako hlavní kritérium Gestalt-terapeutického přístupu. Fenomenologický přístup zde může být podle něho uplatňován ve dvou hlavních formách. Jednou je skutečný zájem a hluboký respekt pro individuální zkušenost (jak každý z nás vnímá svět, jak přispívá k vytváření vlastní zkušenosti a jak se podílíme na utváření vlastního smyslu). Druhou je fenomenologická metoda, která představuje již zmíněné „uzávorkování” našich přesvědčení, hodnot, teorií, interpretací, vzdělání atd. Potom je možné se setkat s čistou zkušeností (virgin experience), kterou je vhodnější popisovat než vysvětlovat.
Spíše než racionální porozumění problematice klienta či správné zařazení do psychologické kategorie (či diagnózy) preferuje fenomenologický přístup v rámci Gestalt-terapie okamžité, prvotní vnímání bez tendence k zobecňování. Takovýto přístup, který se snaží upozorňovat na věci a jevy takové jaké jsou, vystupuje v kontrastu k přístupům, které považují tyto jevy (pocity, prožitky) za příznaky, za kterými se skrývají skutečné významy. Cílem fenomenologického zkoumání v Gestalt-terapii je tedy získat o vnímaném jevu povědomí (awareness) či vhled (insight) (M. G. Yontef, 1993). Smyslem terapie v tomto kontextu není něco hodnotit či měnit, ale spíše umožnit, aby myšlenky, ideje události či pocity hovořily sami za sebe.
V souvislosti s metodou uzávorkování se nabízí otázka, nakolik je možné toto uzávorkování uskutečnit, nakolik se můžeme od svých dosavadních zkušeností (vědomostí, představ atd.) skutečně distancovat a nenechat se jimi ovlivňovat a nakolik je to pouze naše přání ?
Zdá se, že tato otázka se nabízí v případě, že chápeme akt uzávorkování jako absolutní. Ale i M. Parlet (tamtéž) se vyjadřuje k uzávorkování ve smyslu „jak nejvíc je to možné” (bracketing off as much as possible), čímž přiznává jeho relativnost. Možná je v tomto případě dobré mít na vědomí fakt, že se jedná o naší snahu (nenechat se ovlivnit dosavadní zkušeností, znalostmi, představami atd.) spíše než o jakýsi ideální stav.
Tato základní orientace a „nastavení” Gestalt-terapie představuje pravděpodobně také jednu z příčin jejího „antiintelektualistického” či „antiteoretického” postoje. V tomto případě opřeného o filozofické východisko. Paradoxem je pouze to, že fenomenologie jako filozofické učení představuje jednu z nejsložitějších teorií.
2.2. Další východiska a zdroje Gestalt-terapie
Jak již bylo zmíněno, dalšími zdroji Gestalt-terapie jsou filozofie zen buddhismu, bioenergetika a holismus. Dále jsou to ještě vlivy některých osobností a jejich přístupů.
2.2.1. Zen buddhismus
Zen buddhismus představuje učení, které pochází původně z Indie ale rozvinul se teprve v Číně a potom v Japonsku, kde se také udržel. Japonský termín zen je odvozen od pojmu čchan, který je opět odvozen od sanskrtského pojmu dhjána, což značí meditace (R. W. Coan, 1999). Podle H. J. Störiga (1990) není zenový buddhismus filozofií v běžném smyslu slova. Nemá žádný propracovaný myšlenkový systém a není ani náboženstvím v obvyklém významu tohoto slova.
Myšlenky zen buddhismu byly na západě zpřístupněny především spisovatelem A. Wattsem a skrze něho ovlivnily i Gestalt-terapii.
„Jednou z nejzákladnějších charakteristik zenu je důraz na přirozenost a spontaneitu, což zahrnuje i ideu wuwej, neboli nečinnosti, jinak řečeno - dát věcem a událostem volný průchod. Zahrnuje však také ideu plného účastenství na tom, co děláme, ať je to cokoli, včetně věcí, které vyžadují intenzivní aktivitu a projevování se.” (R. W. Coan, 1999; str. 85)
Další charakteristikou zenu, která má původ především v buddhismu je snaha chápat ego jako iluzi. Pojetí ega, tak jak je chápáno v „západní” psychologii, přispívá k prohlubování dualismu objektu a subjektu. Zenový přístup se snaží o překonání tohoto dualismu tím, že chápe člověka i svět jako jednotu. Problémy, které člověk prožívá, vyplývají právě z iluze vlastní vydělenosti a ohraničenosti vlastního ega.
Cílem zenového snažení je stav podobný nirváně (satori), který je však dosažitelný v běžném žití, přímo v něm. Je to jednání s porozuměním věcem, ke kterému není potřebný komentář (I. Blecha, 1996).
Pokud si uvědomíme, že pojetí Gestalt-terapie vychází (mimo jiné) z myšlenkových přístupů jako je zen buddhismus, snáze můžeme porozumět postojům Gestalt-terapie k některým psychoterapeutickým otázkám. Například skutečnost, že spíše než o přímou změnu usiluje Gestalt-terapie o uvědomění toho, co se právě odehrává. Nebo důvěra v terapeutický proces, či snaha zůstat s tím, co se děje a pozorovat další vývoj. To souvisí s postojem, že není třeba podporovat představu, že „věci” by měly být „nějak”. Spíše jde o prozkoumávání aktuálního prožívání a využívání daných možností.
Poněkud problematičtěji se jeví přijetí zenové myšlenky „prázdné mysli” (no mind). J. O. Stevens (1973) v tomto kontextu uvádí, že je to právě zen, který učí o „prázdné mysli”. Pokud je moje mysl prázdná (bez představ, myšlenek, úmyslů, předsudků a požadavků) teprve potom mohu být ve spojení s mým aktuálním prožíváním světa. Ačkoli myšlenka prázdné mysli představuje spíše přínos, byla Perlsem (1996) přenesena do prohlášení „ztrať svou mysl a přijď do svých smyslů” (lose your mind and come to your sences).
Ve snaze aplikovat moudrost zen buddhismu a současně vyvážit jednostrannost v přeceňování mysli v západní kultuře se Perls uchýlil k opačnému extrému, kdy ignoroval mysl, ačkoli se jedná o součást jednoty člověka. To mu bylo mimo jiné též vytýkáno (viz. dále - Kritika).
2.2.2. Bioenergetika
Přestože je bioenergetika uváděna jako jedno z východisek Gestalt-terapie, přesnější by bylo mluvit spíše o vlivu jejího předchůdce W. Reicha. Neboť teprve na základě jeho podnětů vytvořil bioenergetiku A. Lowen. Bioenergetika vychází z teoretického modelu psychoanalýzy, přičemž do terapeutického procesu začleňuje práci s tělem a stává se tak expresivním přístupem. „V bioenergetické analýze se má pacient dostat do kontaktu se svým tělem pomocí uvědomování si toho co se v těle děje. Toto uvědomění však není pasivní, meditativní. Terapeut žádá pacienty o aktivní pohyby, dýchání a tělesná cvičení, která zvyšují tělesné uvědomění a zároveň podporují vyvolání silných emocí.” (S. Kratochvíl, 1997; str. 106)
W. Reich, který položil základ pro bioenergetiku, byl mimo jiné někdejším analytikem F. Perlse, což rovněž přispělo k ovlivnění podoby Gestalt-terapie. W. Reich byl původně psychoanalytikem, ale později si více než verbálních výpovědí klientů začal všímat jejich tělesných projevů jako jsou gesta, postoje a svalové napětí. Zdůrazňoval tělesnou energii a emoce chápal jako manifestaci jejího toku (E. O’ Leary, 1992). V případě, že člověk nechce emoce akceptovat, tělesná energie nemůže proudit a dochází k zablokování. W. Reich popisoval tento proces jako „svalový pancíř” (muscular armouring). Vedle zájmu o tělesné projevy se Reich zajímal též o charakter člověka a podobně jako o svalovém pancíři hovořil o pancíři charakterovém a v souvislosti s tím o „charakteroanalýze”.
„Vnitřní rozpor je výsledkem dnešního způsobu utváření struktury lidského charakteru, kdy biologický impuls a jednání jsou trvale odděleny: člověk jedná reaktivně a svůj konflikt si nese v sobě... Jsou li vrstvy zkamenělých konfliktů zvlášť početné a fungují li automaticky, tvoří li kompaktní a neproniknutelnou jednotku, lidé je vnímají jako ‘pancíř’ obklopující živý organismus... Celý svět minulé zkušenosti žije v tvaru přítomného postoje charakteru.” (W. Reich, 1993; str.109, 112) Cílem terapie je potom rozpouštění těchto bloků a pancířů.
F. Perls převzal od W. Reicha jednak zdůrazňování tělesných pocitů a projevů (v kontrastu s pouze na verbální projev klienta zaměřeným přístupem) a tím zvyšování vlastního uvědomění a jednak techniku konfrontace, kterou využil pro frustrování klientů. Podle C. Naranja (in E. O’ Leary, 1992) přejal Perls od Reicha chápání obrany jako hybné síly událostí a důležitost jejího rozpoznání a vyjádření. Reich byl také jedním z prvních analytiků, který začal pracovat tváří v tvář klientovi, což byl způsob, který se potom uplatnil i v Gestalt-terapii.
Podle M. Sheparda (1976) to byla pravděpodobně inspirace technikami W. Reicha (dovolovaly dotýkat se přímo klientova těla), které pomohly Perlsovi překonat analytické tabu nedotýkání se klienta.
V neposlední řadě to bylo Reichovo zdůrazňování lidské spontaneity, projevování hlubokých emocí a schopnosti orgasmu, které potom v Gestalt-terapii zdůrazňoval i Perls.
Ať už je to vliv W. Reicha či bioenergetiky, které ovlivnilo zájem Gestalt-terapie i o práci s tělem, toto širší zaměření Gestalt-terapie na člověka jako na celek, respektive i na jeho tělo se jeví inspirací a přínosem. Díky tomu nezůstává Gestalt-terapie pouze u verbalizace, ale zaměřuje se i na tělesné prožívání, pocity a projevy těla klienta, s kterými je možné pracovat jako s výpovědí. Na druhé straně klade takovýto přístup větší nároky na terapeuta, jeho znalosti, schopnosti a odpovědnost.
2.2.3. Holismus
Obecně se jedná o termín filozofie vědy (I. Blecha, 1995), přičemž jako holismus jsou označovány teorie, které vycházejí z celostní koncepce a zdůrazňují význam celku před jeho částmi. V této souvislosti je holismus kritickou reakcí na redukcionismus a atomismus.
Jedno z chápání tohoto pojmu pochází od J. Ch. Smutse, někdejšího ministerského předsedy vlády Jihoafrické republiky. Podle něho je organismus seberegulující entitou, přičemž vývoj spočívá ve vynořování nových celků, které nejsou vysvětlitelné jen z předchozích fází. Ve svém přístupu se snaží nazírat širší ekologický svět z perspektivy „Gestaltu“ (G. M. Yontef, 1993). Dá se tedy říci, že holistická filozofie a teorie Gestalt-psychologie vycházely ze stejných předpokladů a vzájemně se též ovlivňovaly. Důkazem toho je mimo jiné K. Goldstein, který byl Gestalt-psychologem a současně stoupencem holismu. Podařilo se mu mimo jiné rozšířit předmět Gestalt-psychologie z oblasti vnímání na celou lidskou bytost. Je také autorem „holistického konceptu organismického sebeuskutečňování”, který je považován za základní východisko humanistické psychologie (J. Hoskovec, M. Nakonečný, M. Sedláková, 1996).
F. Perls, který na útěku před nacisty žil a pracoval několik let v Jihoafrické republice byl rovněž ovlivněn holistickým přístupem a její přístup vnesl do Gestalt-terapie. Na rozdíl od terapií a přístupů, které se omezují pouze na některou část osobnosti člověka, snaží se holistický přístup Gestalt-terapie o postižení celku. Vychází z předpokladu, že tělo, emoce a myšlenky tvoří jednotu a každý člověk směřuje k celistvosti.
Přestože holismus představuje jedno z východisek, ke kterému se Gestalt-terapie hlásí a je jím ovlivněna, nabízí se otázka na kolik se Gestalt-terapii skutečně daří přistupovat k problémům v duchu holismu?
Pokud by se pozornost Gestalt-terapeutů zaměřovala (ve snaze vyrovnat racionalitu západní kultury) pouze na emoce, gesta nebo tělesné projevy (to, na co se v Gestalt-terapii obvykle klade důraz) a opomíjela by jiné stránky člověka, pravděpodobně by se nejednalo o holistický přístup, ale spíše o jakousi kompenzaci kulturní jednostrannosti.
2.3. Další vlivy
Kromě jmenovaných osobností a teorií v rámci jednotlivých psychologických či filozofických zdrojů (výše uvedených) ovlivnilo Gestalt-terapii ještě mnoho dalších osobností a jejich přístupů. Vytvořit úplný výčet by bylo jistě obtížné a proto se omezím na ty hlavní. (Diskutabilní je též míra ovlivnění a významu pro Gestalt-terapii.)
C. G. Jung ovlivnil Gestalt-terapii svým pojetím polarit (polaritní kvalita lidského života). „Podle Junga, aspekty otevřené osobnosti vrhají samotnou svou význačností stín opačného aspektu. Dokud tato odmítaná nebo nerozpoznaná charakteristika není uznána a integrována do osobnosti, jedinec zůstává neúplný.” (E. a M. Polsterovi, 2000; str. 243) V Gestalt-terapii je pojetí polarit chápáno volněji a není spjato pouze s archetypem. Do vztahu polarit se mohou dostat jakékoli opačné části nebo jakékoli vlastnosti.
Oproti psychoanalytickému pojetí snu, kdy je sen chápán jako manifestace nějakého hlubšího obsahu (latentního), chápal Jung sen více jako kreativní projev self. To je blízké tomu, jak chápe sen Gestalt-terapie, která mimo jiné též zdůrazňuje spontaneitu a kreativnost snové práce.
A. Adler ovlivnil Gestalt-terapii svým chápáním jedince jako aktivního a vědomého tvůrce vlastního života, který hledá svou vlastní přirozenost. Nezabýval se tolik hlubinami psychiky jako „povrchem” existence. V Gestalt-terapii je rovněž v popředí zájmu povrch existence - to co je viditelné, zřejmé a co je možné si uvědomit. E. a M. Polsterovi (2000) uvádí, že A. Adler byl též populistickým terapeutem, který nepoužíval odborné termíny, ale snažil se přistupovat k lidem jako k jedinečným jedincům. Tímto přístupem připravil v psychoterapii cestu k tomu, aby bylo možné se zabývat člověkem z hlediska každodenní existence. Gestalt-terapie též vychází z předpokladu, že člověk tvoří sám sebe. Nejvíce energie v tomto úsilí pochází z uvědomování a z přijetí sebe sama takového jaký je.
O. Rank ovlivnil Gestalt-terapii dvěma názory. Podle něj je primárním zápasem v životě zápas o osobní individuaci. Tento zápas vede jedinec v úsilí integrovat vlastní polaritní obavy ze separace a ze spojení. V případě separace je nebezpečí ztráty vztahu k odlišnosti, v případě spojení hrozí nebezpečí ztráty individuace. Strach z těchto ohrožujících alternativ může vést v podobě konstruktivního odporu k nové tvořivé integraci těchto protikladných sil (E. a M. Polsterovi, 2000). Gestalt-terapie rovněž pracuje s kreativním odporem při řešení neslučitelných částí sebe. Dále to byl Rankův zájem o vývoj pocitu individuální identity, který vedl ke změně v interakci mezi pacientem a terapeutem. To vedlo k humanistické orientaci v psychoterapii, která ovlivnila i Gestalt-terapii.
J. L. Moreno ovlivnil Gestalt-terapii především prostřednictvím techniky psychodramatu, které představuje využívání umění a dramatických prvků v psychoterapeutické situaci. „J. L. Moreno kladl důraz na akci, člověk je pro něho především bytost se chovající a chce pravdu duše probádat přes jednání. Podtrhává i lidskou vzájemnost a sdílení pocitů, ke kterým se dostáváme empatií.” (J. Vymětal, 1992; str.60) To co je z psychodramatu pro Gestalt-terapii stěžejní, je předpoklad, že když se člověk nějakého zážitku aktivně zúčastní, má to na něho významnější vliv, než když o něm pouze mluví. Podle E. a M. Polsterových (2000) tato skutečnost potvrzuje sílu přímého zážitku a přesahuje tak spoléhání se na sílu interpretace, která je stěžejní v psychoanalytickém přístupu. Z psychodramatu potom Perls přejal hraní rolí a techniky prázdné židle. Přístup Gestalt-terapie se však od psychodramatu liší v tom, že vychází převážně z dané situace a improvizací a nepřichází se zadanými tématy.
S. Friedlander ovlivnil Perlse a Gestalt-terapii svou filozofií, koncepcí diferenciálního myšlení a pojetím polarit. Vše ve světě je určeno polaritami. Člověk usiluje o rovnováhu (point of balance) a pokud je z ní vychylován, prožívá to jako ohrožující. „Základním předpokladem je, že rozdělení, které člověk dělá ve světě prostřednictvím svého vědomí, zakouší jako osudové (nevyhnutelné) a bolestivé; rozdělení mezi sebou a světem, mezi subjektem a objektem je pouze iluzí.” (R. Wulf, 2000; str. 2) To může být odstraněno pouze porozuměním světu z počátečního (nulového) bodu (zero point) bez přemyšlení o světě. Teorie S. Friedlandera ovlivnila Perlsovu koncepci homeostázy, „topdog a underdog“, kontakt a stažení (withdrawal) atd.
Dalšími osobnostmi, které významnějším způsobem ovlivnili vznik, vývoj či podobu Gestalt-tearapie byli K. Horneyová, M. Reinhard, F. Fromm-Reichmannová, G. Landauer a další.
R. Wulf (2000) uvádí, že na Gestalt-terapii měl vliv mimo jiné také umělecký směr expresionismus. Expresionismus usiloval o vyjádření aktuálního vnitřního prožívání a emoční dynamiky. Základní témata expresionismu, které se potom staly stěžejními i pro Gestalt-terapii byly pocity, intuice, subjektivita, fantazie atd.
Co se týká zařazení jednotlivých osobností do příslušných (uvedených) směrů, i zde je toto zařazení značně hrubé. Některé osobnosti procházely rozmanitým vývojem, jiné působily ve více oblastech. Např. u W. Reicha je otázkou, zda ho řadit spíše k psychoanalytickým zdrojům, k bioenergetice a nebo k nějakému jinému východisku? U K. Goldsteina je otázkou, zda ho chápat jako představitele holismu či Gestalt-psychologie?
Zdá se že toto dělení je převážně umělé a rozhoduje spíše úzus či úhel pohledu. Podle mého názoru se jedná spíše o věc formální než obsahovou.